V rámci programu Euroconnections zavítala do pražské Akropole londýnská folk-elektronická kapela Tunng. Jejich název je zkomoleninou slova tung, který označuje čínskou rostlinu z rodu Aleurites, z jejíchž semínek se lisuje olej. Souvislost s hudbou mi uniká (snad jen název pátého alba psychofolkových Animal Collective: Sung tongs – že by přesmyčka?), ale alespoň se tím vylučuje ideové spojení s Velkým kormidelníkem Maem a trademarkem jedněch elektronek. Snad jediným odkazem na Čínu jsou plastové hračky, které krásná zpěvačka Becky Jacobsová používá jako hudební nástroje.
Koncert předskakovaly Sestry Steinovy, které zdánlivě zapadaly do konceptu folkového večera, ale tradičním projevem působily oproti dynamickým Tunng trochu zaostale. Což není vina sester Steinových, ale spíš dramaturga. Nicméně věřím, že není úplně lehké najít v Čechách žánrového předskokana pro folktronický sextet. Tunng nastoupili zostra. Na první pohled upoutal ze tří akustických kytaristů Mike Lindsay – očividně největší extrovert a šprýmař v kapele. Oproti tomu nejtajemnějším členem Tunng byl perkusista Martin Smith. S červenou kapucí a vlasy sčesanými do tváře vytvářel svérázný rytmický bordel pomocí kalilmba, škeblí a všemožných cinkrnlátek a chrastítek. V popředí pochodovala na místě Becky Jacobsová, která je mimochodem mladší sestra elektronického mága Maxe Tundry. Mezi její hudební propriety patřila dětská zvuková banka ve tvaru motýla, pianika, xylofony, zvonky nebo drnčící ptáček v kleci. Na nohou měla velké (vzhledem k její malé výšce) lodičky. Vždy když se písnička blížila k refrénu, tak se z nich mistrně jedním ladným výskokem vyzula. Nikdy jsem nepochopil tu dámskou slabost pro velké špičaté lodičky, ale z balkonu to vypadalo obzvláště vtipně.
Hudba Tunng je velmi čistou kombinací kytarového akustického písničkářství a elektronického samplování a mutování zvuků běžných denních ruchů, přičemž ale melodičnost převládá nad vším ostatním. Většina jejich písní nabírá až na popovosti. V rozhovoru pro Týden uvedl Lindsay, že jejich hudba z poslední desky připomíná spíše „rozeklaný pop nežli pokroucený folk“. Celkem vydali Tunng desky tři a v Praze zahráli z každé kousek. Největší divácký ohlas na koncertě však mělo poslední album s názvem Good Arrows. Nejbouřlivější ovace zaznamenala píseň Bullets, kterou Tunng zahráli až na samém konci a jež se s určitostí stala písní večera. Před jejím začátkem Lindsay vytáhl z kapsy klubko vlny, které bylo jedním koncem přivázané k jeho čelence, a vypustil jej mezi diváky. Během písně se do něj všichni postupně zapletli, a tím se vlněnou pavučinou navzájem propojili. Dobrý trik, jak zapojit publikum.
Oproti nahrávkám byli Tunng v koncertní podobě méně elektroničtí a většinu zvuku tvořily akustické kytary a protáhlá unisona tří vokalistů. To jediné mě trochu mrzelo. Místy jsem si přál, aby jim nějaký nástroj za drnčivého vazbení upadl. Ne ze škodolibosti, ale proto, že mi tam chybělo nějaké vzrušení a vyrušení z nasládlé táhlé melodie. Po půlce koncertu jsem měl dost barevných zaoblených věcí. Jednoduše moc optimismu na folkovou kapelu. Chtělo to trochu něčeho syrového a autentického – třeba dva falešné akordy zakomponované vědomě. Jejich nejrozmanitějším a nejnápaditějším albem pro mě zůstává to první: Mother’s daughter and other songs, k jehož vrcholům patří píseň People folk, kterou Tunng v Akropoli zahráli také.
Galerie{gallery}nekultura07/hudba/tunng{/gallery}
Napsat komentář