Rebelsky laděná bluesrocková smršť z Mali, Tinariwen, strhla nedávno
téměř všechny milovníky world music, kteří se za touto světově známou
hudební formací s téměř třicetiletou historií vydali přímo do
pražské Roxy. 11. listopadu zde Tinariwen (v překladu „opuštěné
místo“) konečně rozbalili své nádobíčko a již s první písní se
společně s publikem vydali napříč proslulou saharskou pouští.
Podobně jako většina světových kapel sem do Čech také zavítali
v rámci evropského listopadového turné
(Německo-Chorvatsko-ČR-Holandsko-Francie), konkrétně ze záhřebského
„World Music Festivalu“, konaného jen o pár dní dříve než byla
v plánu právě Praha. A stejně jako Skye (8. 11. 2009, Roxy) si i tito
malijští kočovníci vybrali klubové prostory Roxy, aby zde publiku konečně
představili své již čtvrté album „Imidiwan: Companions“.
Celá historie „tinariwských“ nahrávek se v podstatě datuje od
počátku třetího milénia: v roce 2001 vychází jejich první debutové
album „The Radio Tisdas Sessions“ (realizace v UK), na základě čehož
slaví Tinariwen stále větší úspěchy ve světě. Během následujících
osmi let se diskografie rozrůstá ještě o další dvě nahrávky: košer
bluesovou a reggae pokřivenou desku „Amassakoul“ (2004) a o tři roky
později mnohem více rockovou nahrávku „Aman Iman“ (2007) plnou syrových
nástrojových zvuků, které s podporou perkusí a výrazných vokálů
vytvářejí silně hypnotické napětí. Díky této nahrávce také Tinariwen
uspěli na britských ostrovech, zemi rozhodující právě v rockové
oblasti. 
V nově představeném
albu se Tinariwen (oproti poslednímu) poněkud více vrátili ke svým
kořenům.
Desku natočili přímo v odlehlé oáze Tessalit, kde také za normálních
okolností – pokud se momentálně neúčastní turné či jiných
koncertů – pobývají někteří členové již dnes stabilní osmičlenné
posádky. Songy jsou hlouběji prosyceny tamní tradiční kulturou –
upustilo se od truchlivých sborů a proslulých svíjejících se
elektro-kytarových smyček. Nejde o ústup z hudebního pokroku, jako spíš
o znovunalezení a zavedení základních hodnot. Takže z celkem
třináctitrackového záznamu na koncertu zazněly např. songy Lulu, Assuf Ag
Assuf, Assawt N’Chet Tamashek či Izarhar Tenere, které jsme si také mohli
před koncertem poslechnout na Myspace.
Jak se na to tvářilo publikum
Hned od zaznění prvních kytarových akordů se téměř všichni
přítomní naladili na stejnou frekvenci. Na pódiu se během tří písní
sešli první členové sestavy (zpočátku jen tři), která se s dalšími
songy přirozeně rozrůstala dál. Jmenujme na tomto místě alespoň hlavní
protagonisty malijských Tinariwen, kterými jsou: samotný frontman kapely (de
facto zakladatel) Ibrahim Ag Alhabib (zvaný ‘Abaraybone’), který má
předně na starosti hlavní zpěv a kytaru a který představuje inspiraci pro
celou hudební formaci; dále je to Hassan Ag Touhami (tzv. ‘Abin Abin’)
jako nejlepší tanečník mezi Alžírem a břehy řeky Niger (též hlavní
vokály, kytara a tanec); tzv. ‘Catastrophe’ se stal členem v roce 1980
(hlavní vokály a akustická kytara) a tzv. ‘Japonais’ se jako jeden
z nejrespektovanějších básníků v severovýchodním Mali účastnil spolu
s předchozími jmenovanými rebely povstání Tuarégů v letech 1990–91.
Ze všech nástrojů, co byly během koncertu i předtím k vidění, zaujala
jistě také rozměrná calabasa (uprostřed pódia) v podání Eyadou Ag
Lecheho coby jednoho z hlavních perkusionistických hráčů, a africké
djembe, kterého se na koncertu ujal Said Ag Ayad.
Z čeho Tinariwen čerpají
a co chtějí sdělit
Styl Tinariwen není zas tak lehké specifikovat, už jen proto, že nelze
úplně rozumět všem slovům, se kterými nás představitelé kapely
konfrontují. Přesto tak nějak tušíme, co nám chtějí říct. Texty
písní vypovídají hlavně o jejich zážitcích z nejrůznějších
rebelských povstání proti vládě v Mali, proti které nejednou jako její
odpůrci povstali. Svým způsobem tato až někdy surová bluesrocková muzika
připomíná umění již bohužel zemřelé legendy malijské hudby, zpěváka
a kytaristy Ali Farka Touré (1939–2003), který se také pro Tinariwen stal
jedním z hlavních inspiračních zdrojů. Kromě tradiční hudby Kel
Tamashku kapelu ale také výrazně ovlivnili Salif Keita, Elvis Presley, Carlos
Santana, Jimi Hendrix, Bob Dylan, Led Zeppelin apod., což Tinariwen nijak
nepopírají.
Např. za zvuků písně
„Assawt N’Chet Tamashek“ se už po několika taktech ocitneme
v karavaně, se kterou putujeme saharskou pouští.
„Izarhar Tenere“ je zas naopak tempově klidnější balada s dojemným
hlavním vokálem, působící vyrovnaně jako ukolébavka. Songem „Assuf Ag
Assuf“ se stupňuje naléhavost výpovědi Tinariwen, kterou kromě
dominantního mužského (až někdy pronikavého) hlasu také podporují
ženské sbory v refrénech a výrazný zvuk elektrické kytary v mezihrách
i v hlavních částech, a to vše za pravidelného rytmického
tleskání.
Jedním z určujících znaků této muziky je jistě charakteristicky se
donekonečna opakující kolébavý rytmus, který se odráží v kytarových
akordech jdoucích proti zvukům tleskání a monotónnímu (i sborovému)
zpěvu v refrénu, čímž se za pomoci pomalu sílící dynamiky a postupného
přibírání dalších jednotlivých nástrojů dotváří transovní charakter
téměř každé písně. Ačkoliv se může na počátku zdát, že to bude
docela nuda (instrumentář je silně omezen jen na kytarové hudební zdroje),
už po prvním songu smýšlíme opačně. Na parketu v Roxy tancoval – byť
po svém – téměř každý. Charakter publika potvrdil, že se o world
music nezajímá jen určitá specificky uzavřená skupina, což je
samozřejmě pozitivem. 
Malé resumé na závěr
Velkou předností těchto rebelských kočovníků byla jejich maximální
spontaneita a přirozenost výrazu, se kterými přistupovali jak
k jednotlivým písním, tak k samotnému publiku. Již záhy po zaplnění
pódia všemi účinkujícími se nad sál vznesla silná pozitivní energie,
která se především intenzivně odrazila v emocích prvních řad publika,
pomalu a jistě se proměňujících ve vařící se kotel. Komunikace obou
stran byla nanejvýš propojená – stačila pouhá jednoduchá gesta, která
všechny tyto dojmy jen stvrdila.
Tinariwen si odzpívali víc než
patnáct písní – za své úspěchy byli téměř po každém odehraném
songu také patřičně odměněni – publikum doslova křičelo, hvízdalo
až do úplného oněmění. Oproti návštěvníkům koncertu Skye nezapřelo
toto publikum nadšení a radost z poslouchané a zároveň silně prožívané
muziky. Byla to ohromná dávka energie, která všechny pohltila do maxima.
Tinariwen
Datum: 11. 11. 2009
Místo: Klub Roxy, Praha
Pořadatel: Charm Music
Napsat komentář