V rámci svého posledního akustického turné zavítali „mladí
bohové“ kromě Prahy i do dalších slovanských měst – vyjma krátkého
vybočení do Polska hned po úterním vystoupení v pražském Divadle Archa
si to legendární švýcarská formace namířila ještě do severočeského
Ústí, čímž po dvouleté přestávce opět zpečetila vřelý vztah
k českému publiku i zdejšímu prostředí.
Téměř denní koncertování původně elektronickou cestou směřující
kapely fungující již od poloviny osmdesátých let aktuálně stojí a padá
na jejich posledním albu „Knock On Wood“ vydaném v roce 2008, se kterým
se Švýcaři již před dvěma lety Praze představili na obou vyprodaných
koncertech v Paláci Akropolis.
Jednoduchá a na pohled velmi příjemná scéna, jíž tentokrát dominovalo
tlumené osvětlení lamp umístěných na obou stranách pódia, mylně
předpovídala klidnější hudební performance. To, co následovalo, rozhodně
nebylo obyčejnou poslechovou záležitostí. Po vystoupení předskokanů
Kuzmich Orchestra, jejichž komorní písničky (soudě podle potlesku
i věnování pozornosti) však kromě poslední posluchače nijak zvlášť
neoslovily, na sebe Švýcaři nechali dlouho čekat a až hlasité burcování
publika, které nebralo konce, dokázalo zpočátku nesměle působící
čtveřici definitivně vytáhnout z jejich back zázemí.
Každý z hráčů se záhy v rychlosti ujal svého nástroje a ze
svého stanoviště se následně přes devadesát minut podílel na
spoluvytváření akustické podoby známých elektrovypalovaček The Young Gods
či jiných muzikantů, jejichž díla si kapela bere na paškál.
Tendence následovat pořadí na albu o sobě dala vědět poměrně brzy.
Stejně jako na titulu totiž sál Archy rozezněla úvodní píseň „Our
House“, charakteristická zvukomalebným doprovodem kytar i bicích. Nad
sálem se linula slova „just like the ocean“ v podání frontmana kapely
Franze Treichlera, jehož velkým rozsahem oplývající hlas současně
podporovaly donekonečna se opakující kytarové melodické úryvky. Snovost
celé písně narušila teprve změna metra ústícího do větší gradace při
slovech „hey friend, if you…“.
S country songem „Gasoline Man“ se už do varu postupně dostávali
nejen samotní muzikanti, ale publikum především. Od této chvíle atmosféra
v sále gradovala s každým dalším songem, jedno zda rytmicky nadupaným
(jako třeba v pořadí páté weillovské „Speak Low“), či pomalejším a
značně klidnějším. V tomto duchu kapela v polovině programu odzpívala
například chansonovou „Charlotte“, která jistě všechny pobavila nejen
přehnaným francouzským akcentováním, ale především pohledem na samotné
hráče, jejichž bizarní statičnost a jakási duchem nepřítomnost působila
značně komicky. Nejen první řady se při pohledu na ně ve vteřině
rozesmály.
Muzikanti oslňovali jak svou virtuozitou, tak dokonale čistou souhrou,
která je teprve znamením maximální profesionality.
Pozitivní náladu kolem sebe šířil hlavně charizmatický zpěvák,
který během koncertu střídavě popíjel vodu s čímsi v porcelánovém
šálku, a kytarista Al Comet, jemuž nejednou výrazně ucukly koutky do stran,
a v návaznosti na to pak i dalšímu spoluhráči Vincentu Hännimu.
Kytarovou trojku po celý muzikantský maraton rytmicky i vizuálně doplňoval
bubeník Bernard Trontin, jehož neuvěřitelná rychlost a přesnost brala
nejednomu dech.
Z dalších tracků zazněla například i „I’m the Drug“
s rytmickým doprovodem chřestidla uvázaného na Treichlerově levé noze,
který celý koncert odzpíval bez bot.
V další vypalovačce „Lounge Route“, která svou francouzštinou
všechny ve vteřině oživila, představil zpěvák hranice svého nástroje,
když svůj již tak dost bohatý hlasový rejstřík zkrášlil megafonem či
falzetovým pištěním. Švýcaři využili závěrečné ambientní dohrávky
coby intermezza k následujícímu songu vypůjčenému od elektronických
Suicide – tranzovní píseň „Ghost Rider“ s typicky hypnotickým a
jaksi staticky působícím kytarovým rytmizováním, nad nímž se jako
v jakémsi zastavení v čase pravidelně objevuje kratší nasamplovaný
motiv. Spolu s echem to vyznělo jako rituální zaříkávací formule, po
které již není daleko k samotné katarzi. Ta se také vzápětí dostavila
v podobě legendární woodstocké „Freedom“ Richieho Havense, při které
se k Švýcarům spontánně přidali téměř všichni posluchači.
Neutuchající řev davu vylákal čtveřici opět na pódium. Tam však
kapela setrvala téměř tak dlouho jako při samotném koncertu.
Do přídavků zařadili mimo jiné i famózně temnou „Skinflowers“, po
které už bylo všem jasné, že se pódia Archy jen tak nevzdají. Konec
pokračující až do půl jedenácté? Klidně. Sál plný do posledního
místa již od začátku praskal ve švech. Pokud na někoho nezbylo místo,
mohl si klidně poslouchat zdáli – i z baru to bylo slyšet na
výbornou.
V Arše The Young Gods rozhodně potvrdili, že dokáží i s minimem
nástrojů vykouzlit pořádně zběsilou hudební smršť, postavenou na
akustickém zvuku obyčejných kytar, netradiční sestavě bicích a tentokrát
jen občasné výpomoci samplů či jiných elektronických efektů svěřených
dalším do projektu zapojeným členům. Toť „Knock On Wood Tour“ se
zastávkou v Praze.
The Young Gods – Acoustic Project
9. 3. 2010, Divadlo Archa, Praha
Pořadatel: Rachot
Production
Napsat komentář