Více než jako sólo kytaristka zaskočila Skye publikum svou chabou
pamětí… Zhruba za polovinou svého vystoupení v Roxy 8. 11. 2009 –
během koncertního intermezza – se na nové image již otřelých hitů
z éry Morcheeba podepsaly zpěvaččiny nečekané (a chvílemi vtipné)
výpadky paměti. V neobvyklé podobě tak zazněly například již klasicky
známé hity jako „Over and Over“ (Big Calm, 1998) či „Rome wasn´t built
in a Day“ (Fragments of Freedom, 2000)
Těžištěm celého koncertu se stalo již dlouho očekávané, v pořadí
druhé sólové album Skye „Keeping Secrets“ (2009), vydané ve
zpěvaččině (podzim 2009) vlastní režii, což se ovšem také odrazilo
v jeho menší dostupnosti a s tím související malé obeznámenosti všech
návštěvníků koncertu – jen s některými z nich jsme se mohli
seznámit ještě předtím, klasicky na MySpace (www.myspace.com/myskyesite). Že se
jedná o výrazně temnější zvukovou záležitost, než je „Mind How You
Go“ (2006), autorka nijak nepopírá: „Dá se říct, že jsem pro Keeping
Secrets brala inspiraci z černé barvy, on i ten název sugeruje, že bude
spíš zataženo než slunečno.“ (viz odpověď na otázku z interview ze
7. 11. 2009 na Aktuálně.cz) Kromě novinek však zazněly i starší a
známější věci, jako například hity ze zpěvaččina prvního sólového
alba či z éry Morcheeba, které Skye i po svém odchodu z kapely (v roce
2003) zpravidla nezapomíná zařadit do své koncertní dramaturgie. Přesto se
počet navržených písní při show výrazně zredukoval – z původních
sedmnácti (viz songlist) došlo jen zhruba na tři čtvrtiny. 
Celý večer se odvíjel ve třech dost výrazně odlišných etapách. Při
té hlavní se těžilo především z obou sólových alb. Songem „Love
show“ – pomalu největším hitem všech evropských rádií v roce
2006 – se v pražské Roxy krátce po dvacáté hodině konečně
rozezvučel zpěvaččin dlouho očekávaný „medový“ hlas. Celý koncert
tak příjemně nastartoval úvodní hit z debutového alba této umělkyně,
ze kterého následně zazněla i píseň „What’s Wrong With Me?“.
Výjimku tvořil snad jen track „Otherwise“ od Morcheeby (album Charango,
2002), po kterém se již jako novinky představily „Maybe to Spain“,
„I Believe“ a „Boo Hoo“.
Již v této první části prokázala Skye smysl pro vtip i umění
improvizovat – před začátkem písně „I Believe“ (v podstatě páté
v pořadí) tak například trochu více zmanipulovala publikum ke spolupráci:
„You don’t believe me?“ ptala se Skye neustále všech přítomných a
poťouchle se smála. Všichni zvedali ruce dle jejího přání a nechávali se
vést, zatímco ona se nesmírně bavila. Seshora to vypadalo, jako by se
v Roxy nacvičovala „Macarena“… Skye se tímto vtipným a nenásilným
gestem postarala o sjednocení s publikem, ke kterému pak v duchu
„decentní koketérie“ přistupovala až do úplného konce vystoupení.
Stále nepřesvědčená o jeho důvěře ale pokračovala dál – zazní
„Stop Complaining“ z roku 2006, i více než deset let stará píseň
o moři: „I left my soul there, down by the sea, I lost control here …
living free“ znělo z úst téměř všech přítomných, kteří se
přirozeně vlnili do rytmu a dojemně objímali. Toť hit „The Sea“
z druhého společného alba s Morcheebou „Big Calm“(1998). Po
zremixovaném songu „Feel Good Inc“ (od Gorillaz) se hlavní část večera
skončila.
Skye a její malé intermezzo
Ačkoliv se asi mnozí nemohli zbavit myšlenky, že už je úplně po
všem – všichni z pódia prostě odešli (kromě týpka za mixážním
pultem), což jasně evokovalo definitivní konec – show se zhruba po
deváté hodině přece jen rozjela dál: po krátkém breaku se na kytaru
hrající Skye s nostalgií ponořila do dřívějších let a společně
s ostatními zasnila, ovšem jen do té chvíle, než přišlo první
„faux-pas“… Oops!: bývalá frontwomanka kapely Morcheeba se při
poměrně jednoduchém kytarovém rozkladu hitu „Over and Over“ sekla a
následně popletla i text, což neminulo ani další zařazené písně. Po
prvním trapasu se však, coby profík brzy oklepala a naopak nečekanou až
roztomile působící situaci využila k prohloubení kontaktu s publikem
„Je prostě prdlá,“ honilo se většině přítomných hlavou…
Během několika vteřin se tak
všichni ocitli na jedné vlně, což bylo snad největší předností této
poněkud tragikomické situace. Lepší komunikaci s lidmi také podpořily
menší klubové prostory Roxy, kde se koncert namísto původně plánované
Incheba Arény konal. Otázkou zůstává, zda by si to Skye v Aréně vůbec
takhle mohla dovolit? Přesun do Roxy se v ceně tiketů rozhodně nijak
neodrazil, takže – pokud Skye toto úsměvné „faux-pas“ odpustíme –
můžeme se i přesto ptát, zda bylo vstupné ke vzniklé situaci vůbec
adekvátní? I když měla Skye v zásobě ještě další „historické“
hity (viz songlist), v následující části už rozhodně tolik neriskovala.
Třeba na „Trigger Hippy“ z prvního debutového alba Morcheeby „Who Can
You Trust“ (1996) nakonec vůbec nedošlo – Skye obávající se dalšího
trapasu radši vsadila na song „Jamaica Days“ (Mind How You Go, 2006), od
jehož vzniku ji v dané chvíli odděloval jen interval tří let… Toto
celé úsměvné interludium pak nakonec zakončil největší hit Morcheeby od
roku 1998 „Rome wasn´t Built in a Day“.
A už se blížíme do finále…
… ovšem překvapivě kratšího, než jsme čekali. Vrcholem posledních
chvil večera se již za přítomnosti všech účinkujících staly novinky
z druhého alba: z pódia zněla „Exhalle“ či démonická píseň
„Monsters and Demons“, při níž se Skye postupně měnila z nevinné
mrkací panny (z nalíčení dominovaly černé nalepovací řasy)
v démonickou jezinku. Skye zaujala jak svým velkým rozsahem, tak bohatým
rejstříkem. Úplně bosa se pak oddala poslední písní večera „Shape
I´m In“.
Pro a proti…
Všechny jistě překvapila absence jakéhokoliv přídavku – Skye a její
garde se spokojili s obyčejným závěrečným potleskem… prostě odehráli,
co měli, a hurá na kutě. Za to vstupné bychom očekávali určitě větší
nášup muziky. Chyba byla ale i na druhé straně – poměrně nevelké
publikum si o přídavek samo neřeklo a po poslední písni se tak nějak
automaticky smířilo se sotva dvouhodinovou koncertní dávkou… Neodbilo ani
22 hodin, když se z Roxy rozutekli skoro všichni návštěvníci
koncertu.
Atmosféra vypadala před akcí i po skončení dost podobně – lidí se
sešlo přiměřeně, klub se zaplnil tak akorát, decentně. Hlava na hlavě
tam rozhodně nebyla. A na nějakou afterparty nebylo z důvodu nočního
klidu ani pomyšlení. Další mínus můžeme přiklepnout dramaturgii –
postrádali jsme prostě něco, co by dění na scéně mohlo více vizuálně
okořenit. Pracovalo se pouze s osvětlením, jemuž špetku šmrncu dodaly tak
maximálně napevno nainstalované diskokoule… Byla to škoda, o to víc,
když se přímo za bicí sestavou nacházelo projekční plátno. No, prostě
jsme asi všichni očekávali trochu něco jiného, než s čím jsme se
8. listopadu setkali. Z celého představení si ale stejně asi vždycky
s úsměvem nejvíc vzpomeneme hlavně na tu prostřední část… Doufejme,
že příště se okolnosti sejdou lépe.
Napsat komentář