Letošní série Respekt Plus 2009, servírující průběžně
nejrůznější world music pokrmy, se završila 8. prosince
2009 v pražském Paláci Akropolis, kde se téměř po roce Praze opět
představila šestičlenná formace z marseillského předměstí Lo Cor de la
Plana. Své osobitě pojaté trubadúrské umění kombinované s ďábelskou
polyfonií i nejšílenějšími rytmickými pulzy severní Afriky či
Blízkého východu předvedla tato „a capella“ šestice s maximálním
nasazením a bez jakékoli přetvářky.
Ještě někdy před půl devátou se jako předskokan prezentovalo
pražsko-istanbulské hudební duo „Su“ (Martin Alacam a Seyran Tanritanir).
Poněkud depresivně laděná muzika ve srovnání s tím, co mělo zaznít
potom. Silný emocionální baladický zpěv Seyran doplněný jemnými
kytarovými riffy svým naturalizmem až nápadně připomínal hlas
extravagantní PJ Harvey. Ovšem arabský akcent zpěvačky s velmi
uhrančivým kukučem a exotickým vzhledem tuto myšlenku ihned rozpustil.
Třeba ale někdy uvidíme tyto čarodějky jamovat společně!
Hvězdy
večera…
Každý jistě záhy po příchodu šestice marseillských trubadúrů uznal,
že lístky dosahující někdy až ceny čtyř stovek nebyly vyhozenými
penězi. Na začátku se tito lyrici pějící v již zastaralém jazyce Oc
(respektive occitánštině – jazyce těšícím se ve 13. století oblibě
právě na jihu Francie, severu Itálie a v oblasti Středozemního moře)
vrhli na velmi dynamickou píseň „Nau Gojatas“, pro kterou je typické
střídaní sóla (Manu Theron) s chórem a postupné nabírání na intenzitě
v podobě sílící dynamiky a zrychlujícího se základního tempa. Zhruba za
třetinou skladby dojde k rapidnímu zrychlení, čímž se zpočátku nevinně
působící píseň postupně mění ve zběsilou zaříkávající formuli.
A to vše za neustálého opakování jediného textu – jde o princip
variování.
Jako druhá zazněla skladba „Tant
Deman“ (respektive tančit až do úmoru), v podstatě úvodní píseň ze
stejnojmenného a doposud posledního alba těchto jihofrancouzských
trubadúrů (Tant Deman, 2007). Během ní se šestice v mžiku přesunula na
okraj pódia a zformovala do jedné řady: zprava čtveřice bubeníků
(hráčů tamburín), uprostřed hlavní frontman a sólo zpěvák kapely (Manu
Theron) a vedle něj zbylí dva členové pomáhající si již jen holýma
rukama – tleskáním. „Tančeme do úmoru“ pěli všichni společně za
neustále se opakujících statických bubínkových rytmů.
Z posledního alba „Tant Deman“ (2007) na koncertu zaznělo až
deset z dvanácti písní.
Následovaly „Lo bosin“ (a capella), „Rompe bassas“ (dynamická
s doprovodem bicích) a luxusně průzračná a capella píseň
„Fanfarneta“ neustále oscilující mezi dur a moll, vytvářející tak
silně nervózní napětí. Byť „Fanfarneta“ vykazuje jasnou repetitivní
formu AB (dokola se opakují dvě sloky, dva od sebe odlišné bloky), trnuli
jsme až do úplného konce. Ani jedinkrát nezazněl doprovod perkusí či
jiných nástrojů (tleskání, dupání). Melodickou linku Theron průběžně
obohacoval melizmatickým ozdobováním závěrečných frází textu. Působilo
to jako očista, katarze.
Styl Lo Cor de la Plana
je fúzí středověkých trubadúrských textů, pozdější polyfonní
techniky (korsická a sardinská polyfonie) a nejrůznějších hudebních
projevů multikulturní Marseille (vliv Berberů, Předního východu, Itálie
apod.).
Hlavní impulz vyšel od předáka Manu Therona. Ten využil poznatků ze
svých cest (Maroko, Alžír, Bulharsko), které aplikoval na pestré kulturní
prostředí jihofrancouzské Marseille. Nyní již Lo Cor de la Plana
nenásledují ortodoxní styl jihofrancouzských trubadúrů se vším všudy,
jak tomu bylo například u předchozího debutového alba „Es Lo Titre“
(2003). Spíše vycházejí z textů trubadúrských zdrojů, které pak
zhudební podle svého muzikantského gusta.
Tango, či poprava?
Jako osmá zazněla pochodová píseň „Condés“. Hned od začátku jsme
čelili statickému vojenskému bubnování, které evokovalo pochod na popravu
či jinou podobnou hrůzu: vedle bubnování se po pár vteřinách odkudsi
přiřítil bizarní výstřel, který se ještě několikrát objevil později.
Svým rytmem „Condés“ trochu připomíná temperamentní tango, ale prvek
vojenství výrazně převažuje. Muzikantská šestice pěla naprosto jednotný
text – nikoho nekonfrontovala s komplikovanou polyfonií, ani s bohatou
ornamentikou. 
Z posledních písní jistě všechny zaujala monotónně laděná až
tranzovní „La Viélha“. Zpočátku sice zněla jako indiánská píseň
doprovázená pravidelným úderem do mebranofonů, v průběhu se však
překvapivě změnila v technoidní záležitost. Jak to? Lo Cor de la Plana
přece nevyužívají žádných syntezátorů, samplů apod. Po celou dobu jsme
vnímali výrazný prodlevový zpěv, vzbuzující až hypnotické napětí.
V této části byla kapela i publikum doslova u vytržení. Proslulá
jihofrancouzská sestava svými minimálními prostředky prostě vykouzlila až
neuvěřitelné.
Suma sumárum
Dnes jistě nikdo ze zúčastněných neodečítá jen poslední
kalendářní dny roku 2009! S netrpělivostí se těšíme na další
úchvatnou show. Koncert byl vydatný jak po muzikantské, tak vizuální
stránce, a i poněkud nekomplikovaná choreografie nepůsobila všedně a
fádně. Francouzský původ pěvců tentokrát neprozradil jen atypický akcent
occitánského jazyka, s jakým se skláněli k publiku, ale především
číše červeného elixíru, kterým si posádka v průběhu večera
přirozeně dobíjela energii. Už chyběl jen kvalitní deset let uložený
camembert, a mohli bychom hovořit o luxusní degustaci vín.
Napsat komentář