Je docela fuk, jestli jste skrytý intelektuál, vymetač klubových dýchánků nebo študovaný skladatel duchovní hudby. Na tomto festivalu je prostě místo pro dynamickou interakci a pořadatelé vám vtisknou do paměti, že o duchovní zážitek můžete zakopnout na jakémkoli místě. Zvukový rozptyl – od valících se mas na hranici bolestivosti ušních bubínků přes infantilní zpěv a prudkou improvizaci za notné pomoci procesorů – se přeléval ke snaze o maximální individuální přístup a promyšlenou formu. Však proč ne? Festival se letos vymezil na prostor „mezi popem a non-popem“.
První tři večery, které jsem navštívila, se odehrály na Flédě – v klubu se stálým okruhem příznivců, což je v kontextu soudobé nové hudby dobrá zpráva. Poté se dění přesunulo do Uměleckoprůmyslového muzea a na závěr do kostela sv. Augustina.
Úvodní číslo připadlo na Mateřídoušku (Jiří Suchánek, Tereza Damcová). Před očima vyrůstala v pitoreskní směsici naivního projevu, který se v útrobách techniky měnil v příjemný elektronický ambient. Kombinace masek, projekce vlastních perokreseb ze světa dětské fantazie a názvuky na trip hop a click´n´cut vyzněly osobitě a svěže. Projektu by neškodila větší čistota, příliš pestrý mix někdy připomínal studentskou besídku.
Zato naprosto profesionálně a přesvědčivě zaujal po pauze výkon německé zpěvačky a skladatelky Barbary Thun. Citlivě a strhujícně tvořila svým hlasem rovnocennou složku k videu a povídce s filosofickým podtextem Marka Košníka. Neustále se opakující záběry cest kdesi po Istrii nejen ilustrovaly povídku o malé myšce, respektive Košníkovy myšlenky o funkci paměti, jejího mapování a proměn, ale odkazovaly i na téma festivalu. Dovolená v Chorvatsku – to je ten pravý „pop“ české společnosti.
Druhý festivalový den byl protikladem volného překračování žánrů slovenského Pink Big Pig a jasně profilovaného vystoupení německého Phosphoru. Obě seskupení kombinovala živé nástroje a elektroniku. V prvním případě bylo živého hraní o poznání méně, zato dostatek recyklátů mluveného slova a zvukového materiálu. Představení rozdělili do dvanácti „prasat“ s různými přívlastky. V produkci samotné ale části poněkud splývaly ve větší celky. Vystoupení berlínské formace Phosphor bylo svátkem vytříbené elektroakustické improvizace hráčů, kteří jsou individuality i sami o sobě (Robin Hayward, Axel Dörner, Annette Krebs, Burkhard Beins…). Práce s tichem a detailem se skládala v sugestivní a originální tvar. Škoda, že se to občas krutě neshodlo s rušným sálem a neustále vrzajícími schody.
Do třetice večerů na pomezí freemusic, ambientu, improvizace a vizuálních médií se v narvaném sále konfrontoval Poo a The Text of Light. Poo (Róbert Bittner, Daniel Tóth), medvídek ze Slovenska, se vryl svou hlasitou atmosférickou elektronikou do každé buňky v těle. Podle vlastního vyjádření nechce být analyzován, ale chce být dobře poslouchán. To se mi ale bohužel nepovedlo. Přes zacpané uši jsem určitě nemohla vychutnat to, čím se Poo liší od běžné noise-scene.
Na závěr přišlo lákadlo pro mnohé zúčastněné. Záměrem skupiny The Text of Light je improvizovat na němé filmy Stana Brakhage. Světelná gesta se pojí s rozevlátými gesty vazbící kytary Leeho Ranalda, zhmotnělá abstrakce se protíná s volnou performancí a koláží. Nejinak tomu bylo i v Brně. Ve složení Lee Ranaldo, Alan Licht (kytary, přístroje) a saxofonista Ulrich Krieger se vydali na spontánní cestu spolu s filmem, který působil spíš jako další z performerů než jako samostatné pásmo.
Napsat komentář