Britští tanečně-jazzoví Red Snapper zahráli v Praze; ještě před půl rokem byla tato kapela, která v devadesátých letech značně ovlivňovala vývoj klubové scény, v kryogenickém spánku a nyní už jsou na rozehřívacím turné a chystají materiál na novou desku. Na začátku reinkarnace stálo pozvání na hudební festival BigChill.
Raději úplně přetočím nudnou pasáž s posunutým začátkem koncertu. Prostě vždy, když celou hodinu po stanoveném startu někdo přijde na pódium a začne teprve ladit, dokáže to návštěvníka trochu rozladit.
Zpočátku vypadal velký sál Paláce Akropolis poněkud řídce obsazen, ale když v půl deváté Red Snapper nastoupili a spustili Keeping Pigs Together ze své dosud poslední řadové desky Our Aim Is to Satisfy Red Snapper (2002), spolehlivě nahnali veškerá svá prasátka do chlívku. Vzduch byl prosycen nejistotou oboustranné zvědavosti. Nad jevištěm visel otazník, jak nás přijmou po šesti letech neexistence, a diváci se zas ptali: Co předvedou?
Odpovědi přinášel precizní kontrabas lehce prošedlého Aliho Frienda; jednoduché, chytlavé groovy začal sypat z prstů hned od výše zmíněné vepřové skladby. Zpočátku byla trochu příliš nahlas bicí souprava Riche Thaira a naopak kytara Davida Ayerse se za rytmickou sekcí stydlivě schovávala, ale tento nedostatek byl brzy odstraněn.
Hlavním rozdílem oproti deskám je absence výraznější elektroniky (kromě pár kytarových krabiček, jež ovládal zvukař) a
především pak vokálů. Je to pochopitelné, protože zpěvačky a rapeři byli na albech Red Snapper vždy jen hosty. Elektronika nechyběla vůbec; její nepřítomnost jen podtrhla živelnou energii, kterou kapela disponuje. Oněmělé hlasivky asi ve dvou případech trochu vadily, ale skupina beztak většinou sahala po svých instrumentálkách.
Základnímu triu Friend-Thair-Ayers vydatně pomáhal z plných plic saxofonista Tom Challenger. Kde bylo třeba, podpíral melodické linky známé posluchačům z nahrávek, jinak byl schopen rozvášnit se až k free-jazzové frenetičnosti.
Výběr repertoáru byl více než uspokojující; Red Snapper sahali k jistotám, což jim nelze zazlívat. Parádně na koncertě působí vysokooktanová Get Some Sleep, Tiger či psychedelicky roztančená Space Sickness. Překvapivě dobře však působil nový materiál. Kromě skladeb Wanga Doll a Brickred, které nechali před časem uniknout na stránky svého myspace profilu, zahráli ještě několik nových kousků, které byly obecenstvem bez výjimky přijaty velmi bouřlivě. Paradoxně ukázky z jejich nejlepšího počinu Making Bones (1998) vyzněly na koncertě asi nejlišeji. Jako by se Red Snapper na svou minulost museli rozpomínat, zatímco současnost skutečně prožívají.
Potlesk nenechal kapelu odejít bez přídavku. Jakýmsi „jungleovým rockabilly“ si muzikanti připoutali publikum jakoby vodícími lanky a dovedli jej k finálnímu katarznímu tanci. Výjimečně se v Akropoli o několik minut přetáhl tamní oficiální deadline stanovený na desátou večerní.
Napsat komentář