Slovenský festival Pohoda má svoji podstatu ukrytou už v názvu. Dva dny plné známých hudebních jmen i interpretů, kteří teprve čekají na své objevení, se letos odehrály 18. a 19. července na letišti v Trenčíně.
Páteční program pro mě začal celkem pracovně. České dráhy měly klasické zpoždění, a tak jsem si robotické electro souboru Midi Lidi mohla vychutnat pouze z doslechu, při konstruování stanového obydlí. Z druhé stage mi ke stavbě přizvukovaly bizarní směsice živočišných zvuků a parodických hluků v podání Sto Múch. Pokud se jejich tvorba odrážela i na jejich image, předpokládám, že hráli v kostýmech hrdinů ze seriálu Včelka Mája. První vystoupení, jehož jsem byla svědkem též vizuálně, byl koncert britských The Subways. První zástupce silné indie větve letošní Pohody v podstatě narýsoval obrysy všech dalších vystoupení jeho kolegů, The Cribs či Editors nevyjímaje. Několik stovek skalních příznivců divočících pod pódiem, několik tisíc zvědavců v uctivé vzdálenosti od centra dění, několik desítek posměváčků, kteří měli v případě Subways největší radost při nepovedeném surfování zpěváka na lesu zdvižených rukou a jeho pádu mezi fanoušky, a dva, tři hity, na které by možná stálo za to si počkat. Pokud samozřejmě na jiné scéně nehrál někdo zajímavější nebo vám zrovna nepřišlo víc k chuti pozorovat otáčející se pečenou kýtu.
Tata Boys začali se zpožděním, zato s nacpaným stanem, v jehož zadních řadách se občas podařilo zahlédnout jen poletující kštici poskakujícího Mardoši. Pořadatelé se naštěstí poučili z loňského ročníku a zastřešenou stage neuzavřeli do bezkyslíkového šapitó, ale boční stěny nechali odkryté. Před vrcholným číslem Pohody, americkou soul punkovou formací Gossip, proběhla ještě krátká zastávka na pouštních zpěvech malijských Tinariwen, jejichž členům zpod hábitů koukaly jen ruce brnkající na struny Fenderů, a české vokální čtveřici Yellow Sisters. Ačkoliv fandím spíše hudbě bez zpěvu než zpěvu bez hudby, musím uznat, že tyto slečny mají něco do sebe. Beth Ditto z Gossip má taky svoje kouzlo. Metrák soulové energie a hysterického punku narvaný v modrých minišatech s vyobrazenými dortíčky a hot dogy mě utvrdil, že šlo o jedno z nejlepších vystoupení na letošním ročníku. Skladby se správnou dávkou agresivní syrovosti Beth v pauzách prokládala špitáním slůvka ďakujem a vtipným prozpěvováním úryvků popových velehitů. Vystoupení bez přetvářky a demagogických provolávání, s obdivuhodnou dávkou sebeironie. Jedním slovem vynikající. O navazujících The Uniques byla na NeKultuře již zmínka v souvislosti s postem předkapely na březnovém koncertě Dead Kids. Ono slibované vybarvení geometrického monoklu se za ty čtyři měsíce nejspíš opravdu událo. Jinak si nedovedu vysvětlit, že jsem se kvůli jejich retro-indie-electru dokonce vracela na přídavek. Koncert UNKLE jsem obětovala ve prospěch intelektuální session s Ivou Bittovou, stejně bych se přes davy posluchačů neprotlačila k východu ze stanu.
Hlavního interpreta dne DJe Fatboy Slima bylo celé odpoledne všude plno. Lidé se učili pohybové kreace z klipu Praise You pod dohledem profesionálních lektorů a tančilo se i chvíli před začátkem samotného vystoupení. Zaručeně nejpočetnější publikum prvního večera odměňovalo sebemenší změnu beatů hlasitými ovacemi a nadšeným jekotem. Sehraná projekce s lascivními rty či znuděným Iggy Popem oživovala hudební produkci, která mi místy evokovala Love Parade, která se odehrávala o den později o tisíc kilometrů dál. Závěrečný ohňostroj, jenž si Fatboy vyžádal, jsem si užila už ze stanu ve strachu, že přijdu o své šusťákové přístřeší vinou nějaké zbloudilé jiskry. Ostatně, bát jsem se měla i při setu Mr. Oiza, který nedbaje nešťastných událostí v Rusku pouštěl za zvuku škrábajících beatů na zraky publika oslňující laserovou show.
Den druhý jsem odstartovala na slovenské indie hororové kapele The Swan Bride. Zatímco jejich EP nepostrádá zvukový vtip a drákulovský šarm, naživo díky zpěvákově uřvanému vokálu působili až nepřirozeně tvrdě. Navíc jsem si zažívala osobní horor v podobě upálených chodidel od rozžhaveného betonu, tudíž jsem dvojnásobnou negaci nevydržela moc dlouho. Jednou z variant útěku před prudkým poledním sluncem byla možnost návštěvy doprovodných programů. Diskuse se zakladatelem Last.fm a zástupcem přední světové firmy distribuující digitální formáty hudby nabídla několik zajímavých pohledů na současnost i budoucnost hudebního průmyslu. Navečer dostala debata pokračování nad otázkou, zda by některá ze slovenských kapel měla šanci uspět v zahraničí. Pokud má slovenská scéna opravdu nadějné jméno světového zvuku, pak jím nemůže být (skoro) nikdo jiný než The Infants. Mladičká čtveřice s image středověkých francouzských trubadúrů má za sebou teprve necelý půlrok koncertních zkušeností. Možná i proto působili velmi nesmělým dojmem, který jim však ve spojení s bílými oděvy a naivistickými účesy seděl jako andělovi svatozář. Bezstarostné indie bez jediné známky egocentrismu, zato s opravdu originálně vystavěnými skladbami a zajímavými zvukovými prvky. Na The Infants by se chválou opravdu šetřit nemělo.
Jestliže byl první den středem pozornosti především Fatboy Slim, v den druhý byl opravdovou VIP osobností Václav Havel. Na Pohodě uvedl své dvě divadelní hry, zúčastnil se diskuse, měl autogramiádu a jako vážený host uvedl na pódium dobrou kamarádku Joan Baez. Ta zahrála nejznámější folkové písně své kariéry i několik převzatých skladeb od Boba Dylana nebo Johna Lennona. Beaty od e-clashové královny Miss Kittin & The Hacker doléhající až ke vzdáleným pódiím rozčilovaly hlavně Ester Kočičkovou, která svými teatrálními scénkami doprovázela nekonvenční pěvecký soubor Mandelbrotovy Kostičky. Závěr sobotního večera patřil především koncertnímu návratu Richarda Müllera a houpavým melodiím The Streets Mikea Skinnera, který na září připravuje vydání čtvrtého alba s názvem Everything Is Borrowed.
Letní festivaly v sobě často skrývají momenty překvapení. Někdy je to pocit zklamání z fádního koncertního vystoupení doposud adorovaného interpreta, jindy naopak nadšení z objevení zajímavého jména, které bude stát za to sledovat. Na Pohodě jsem si zažila obojí, ovšem těch radostnějších chvil, kdy jsem si s chutí podupávala do rytmu melodií, bylo daleko víc. A i kdyby tomu tak nebylo, rozhodně stálo za to na Pohodě být, jelikož už samotný fakt, že si návštěvník mohl udělat o interpretech obrázek i jinak než na základě producentsky vyšperkované desky, je prostě k nezaplacení.
Napsat komentář