Festival Stimul, 24. března 2009, divadlo Archa. Venku mráz, světlům
hotelového bulváru to jiskření sluší. Mírným jazzem ve sluchátkách
uklidňuji duši. V tašce mám špunty do uší – i tatínek zaslechl, že
ten dnešní Japonec bude bolet. Jak to dopadlo…?
Tam, kde se kouří, je plno. Dolní bar
působí o něco sterilněji. Jen chvilinku si čtu přiloženou A2ku a
zvukový atak mě zvedne ze židle. Pět Rafanů v bílém vábí
výtvarně-akustickou performancí. Entrada de foyer. Nevím, co je to za
přístroje, ale vibrace v uších mě baví. Rafani jsou soustředění, nad
věcí a hlučet umí. Tři z nich mastí tužkami cosi na elektrifikovanou
desku; zbylí dva krouží šňůrami do vzduchu elektrosvisty, šlapou na
klapky, režírují zvuk. Jednotlivé hrozny diváků a posluchačů buď
dumají, nebo se usmívají, hlavami zachycují rytmus, botami bubnují. Bravo.
Čisté, profesionální uvedení. A překvapivé: ze třech grafitových
metelení vznikla tři pravidelná kola. Vizuální vinyly.
Chaotické vystoupení dalšího „hudebního“ útvaru budí pobavený
úsměv (myslím na rodiče: Co by si asi pomysleli?). Tři rockeři. Napalmed,
kovoví industrialisté. Na videoprojekci za jejich zády okupují roztoči a
kyberpříšerky imaginární světy. Tři muži jako smyslů zbavení zabíjí
ticho; jako by je hluk, který způsobují, měl zachránit před zkázou.
Vlasatý frontman se záškuby padá na zem, přičemž nepřestává vyrážet
maximalizované zvířecí skřeky. Ostatní dva performeři bojují se svými
nástroji jako námořníčci s plachtami na rozbouřeném moři. Noise JE
hluk. Vyzývavá naléhavost této performance je ale jaksi nepatřičná,
hraná. Pohybová ani zvuková kopulace nepřináší extázi ihned a orgazmus
je jen předstíraný. Nemohu se soustředit na produkci; křečovitá
živelnost mě ruší. Zde nejde o noise, zde jde hlavně o prezentaci
perverzních vášní. Zvuk je jen vyústěním, důsledkem, nikoli cílem.
Explicitnost první formace je umocněna skromnou tmou nadcházejícího
útvaru: Birds Build Nests 
Underground. Lidé sedí tam, kde
předtím stáli. Dva muže po stranách pódia prozrazují jen světélka
hudebních nástrojů – gramofonů. Jejich noise je něžný, ambientní
noise. Šumy hypnotizují, ozvěny kroků zklidňují tep, útržky piana
neodbytně evokují Freudovu pohovku. Plátno s projekcí umístěné v čele
spíše ruší, ačkoli možná má hudbu interpretovat – fotografie a videa
z dávných prázdnin vás přenesou do zákoutí paměti. Ovšem nikoli do
vaší vlastní. Proto zavírám oči, ve tmě je snadnější podlehnout svodu
snové představivosti. Intimní projev je přerušen upozorněním o čase.
Vysršel.
Nervózním v očekávání legendy, gurua, modly. Přichází Japonec.
Masami Akita. Merzbow. Naprosto civilně, nezúčastněně usedá za pult se
dvěma laptopy, řev z publika je nadbytečný. Bez emocí zahajuje výstup
rozzlobeným zvukem. Jako když pere pračka, jen stonásobně. Záhy vám do
uší vjede vlak, staré vagóny hlasitě kodrcají, přesto vše působí až
podivně staticky (Akita, bílé světlo, zvuk sám). Vlak zrychluje. „Má
špunty v uších on?“ napadá mě. Zvuk se stává hlukem, hlukem z jádra,
zbavuje se strnulosti, nastupuje spontánnost. Projekce není potřeba,
vizuální doplněk není potřeba. Akustické vibrace jsou tak silné, že si
opravdu zacpávám uši (měls recht, tati…). Nastupuje nová nuance: tenký
tón, jako permanentní tříštění skla. Umělec, který doposud seděl, si
klidně stoupne a s býčí zarytostí řeže do strun hlukového nástroje.
Cítím pach páry. A cítím, že se Merzbow vyčerpal. Opakuje se. A mě
začínají bolet nohy. Mlha se ztrácí, Merzbow ladí rádio, bílé světlo
žloutne, když obrací zvuku žaludek. Snažím se vnímat jednotlivé vrstvy
hudby, ale slyším jen praskot, praskot skal, jako by se jádro dralo
z hlubiny. Najednou – ticho. Tvořitel si v podřepu otřel obličej
ručníkem a odešel.
„Pěkný, ne?“ „Pištivý.“
„Masturbačně anální.“ „Banánovej džus a preso.“ Rozhovor na baru
vyjadřoval neuchopitelnost pocitu po. Mám-li verbálně shrnout své dojmy,
Merzbow neupoutal ani tak produkcí jako autoritou (síla jeho krotké osobnosti
byla umocněna kuželem světla, který na něj ve tmě dopadal). Poměrně
záhy totiž sklouznul do neměnné změti hluků, která po chvíli již
neměla čím upoutat. Poctivý posluchač vydržel do konce v očekávání
překvapivosti, která už nepřišla. Běžný posluchač prostě odešel
na pivo.
Přestože Merzbow (mě) zklamal, byl zatím poslední díl seriálu Stimul
zajímavou akcí. Představil čtyři naprosto rozdílné podoby žánru noise.
Svedl dohromady rozličnou skupinu lidí, ať už fajnšmekrů, zvědavců, či
fanoušků. A rozhodně inspiroval, podnítil k přemítání. Například
o tom, kam se hudební produkce budoucnosti může ubírat. Nebráníte-li se
stimulaci, přijďte 22. dubna do Archy na legendární Butthole Surfers,
šílené psychedelické rockové mágy. A uvidíte.
Napsat komentář