Britská omladina z Late of the Pier má dost velký smysl pro humor, aby si i z mrzké návštěvnosti svého vystoupení udělala legraci. „Konečně taky jednou vidíme do tváře všem návštěvníkům,“ okomentovali ve vídeňském klubu Flex přítomnost pouhé padesátky lidí. Na druhou stranu nutno dodat, že domácí fanoušci byli toho večera v menšině, neboť pierovský synth-pop stál značné části publika za zdolání dálky ze zahraniční země.
Během pátrání po rakouské klubové legendě Flex by mě ani nenapadlo, že číslo 1009 schované v horním rohu vstupenky neznamená množství prodaných lístků. Late of the Pier totiž před rokem doslova vletěli na hudební scénu a svými chytlavými melodiemi s neotřelými (a opět především vtipnými) prvky nadchli mnoho těch, kteří mají rádi kytary a zároveň se nebojí taneční elektroniky. S tou zpečetili přátelství dokonce i na jedné z kompilací módního vydavatelství Kitsuné, když vytvořili autoremix skladbě Broken a mimo jiné ji vyšperkovali i o 8-bitové mini sólo. Late of the Pier se přesně trefili do party k These New Puritans či The Whip a stejně jako oni vydali letos debutové album. Okolo srpnového titulu Fantasy Black Channel se pochopitelně odehrávalo i jejich živé vystoupení.
Téměř soukromý večírek odstartovala domácí formace Like Elliot. NeKulturní kolega Tomáš Bláha nabyl během setu touhu přirovnat jejich projev k tvorbě skupiny Muse, mně však značně činorodé skladby s prvky metalu i klasiky dělaly s případným zařazením daleko větší potíže. Trojice se před dvacetičlenným publikem sice celkem slušně zapotila, nebylo však úplně jasné, zda se tak stalo kvůli energii vynaložené při vystoupení, nebo z pocitu právě uskutečněného trapasu.
Late of the Pier na sobě nedali znát žádné rozpaky a o deváté hodině odstartovali vystoupení svým klasickým otvírákem Hot Tent Blues. Čtyři členové, kteří mají něco málo přes 20 let a 170 centimetrů, předvedli kromě posledních hudebních výstřelků i originální módní prvky čítající semišový svršek frontmana Samuela Eastgatea nebo infantilní trička s dinosaury. Kromě oblečení byly k pousmání také některé hudební nástroje. Hojně využívaný tlačítkový pultík (možná znáte díky Linkin Park) zapojoval jeho majitel Sam Potter též do svých tanečních kreací, které nápadně prozrazovaly zaujetí pro sérii Star Wars. Neopomenutelným instrumentem byl také laťkový plot na provázcích, jenž hraje důležitou zvukovou roli v úvodu skladby The Bears Are Coming.
Album Fantasy Black Channel dostálo až na drobné výjimky, kterou tvořil například skrytý track jako vystřižený ze soundtracku ke Střihorukému Edwardovi, svého kompletního předvedení. Mezi nejpozoruhodnější momenty patřil bezpochyby úvod písně White Snake, při kterém Sam ťukal do svého pultíku takovou rychlostí, až skoro nebylo vidět jeho kmitající ukazováček. Ačkoliv bylo publika opravdu poskrovnu, někteří diváci by vydali za dva, možná tři další kolegy. Surfovat v obecenstvu na třech párech zdvižených rukou chce kromě velké odvahy a malého pudu sebezáchovy také pořádný důvod. A ten vídeňské vystoupení Late of the Pier zcela nepochybně poskytlo.
Napsat komentář