Den D(M) nastal 25. června, kdy se kapela Depeche Mode v rámci turné
k nové desce Sounds of the Universe zastavila v pražském Edenu. Ať už
patříte ke skalním fans, nebo jen v rádiu občas zaregistrujete Enjoy The
Silence a podobné hity, mohlo by vás zajímat, proč stálo za to zúčastnit
se tohoto vystoupení.
Očekávání publika se díky jeho věkové pestrosti značně různilo a
vyvíjelo, stejně jako se po desetiletí tvořil a měnil sound Depeche Mode. Top-zážitkem náctileté,
řetězy ověšené rebelky mohl být okamžik, kdy se Dave Gahan objevil
v černé vestičce na holém těle a vystřihl pár rychlých otoček
s mikrofonem na molu vybíhajícím mezi diváky. Střední generace mohla
s nostalgií zavzpomínat na bouřlivé mládí a ocenit nové aranže
„archivních“ songů jako Fly On The Windscreen a Master And Servant.
Neukáznění polští fanoušci si v Praze kompenzovali varšavský koncert
zrušený kvůli Gahanově hospitalizaci, maďarské a slovenské jádro
nejvěrnějších fandů si chtělo zopakovat nedávné bratislavské či
budapešťské vystoupení této koncertní šňůry.
Do varu se publikum pokoušelo dostat duo Motor. Kapela pohybující se na
hranici stylů techno a electro patří spíše než na velký stadion do klubu,
ale budiž, předskakovat hvězdám jako Depeche Mode asi není nikterak
jednoduché. Obávaný déšť potrápil více než třicet tisíc diváků jen
při setu předkapely, potom už to nikdo neviděl tak černě. I když
tradiční černá barva byla vidět všude kolem. 
Setlist bez jediné změny kopíroval dříve uskutečněné koncerty. Po
třech písních z nového alba, včetně „probouzejícího“ singlu Wrong,
následoval první výlet do historie a první vrchol – A Question Of Time.
Intermezzo dvou pomalých písní (Little Soul a Home) zpívaných Martinem
Gorem vystřídaly songy Come Back a Peace, které dostaly rockovější ráz a
odstartovaly druhou, našlápnutější polovinu produkce. Policy Of Truth,
Enjoy The Silence a Never Let Me Down Again jako by připravily půdu pro dvě
sady přídavků (Stripped, Master And Servant, Strangelove a poté následovala
nejočekávanější vypalovačka Personal Jesus a uklidňující Waiting For
The Night), které už se díky své energii a zdařilé komunikaci kapely
s publikem pohybovaly na hranici extáze.
Pastvu pro oči představovala projekce z dílny Antona Corbijna, majícího
pod palcem vizuální styl DM. Dvě postranní obrazovky a velká projekční
stěna za kapelou poskytly dostatek prostoru k rozehrání atraktivních
obrazových fantazií. Jako například při Walking In My Shoes černý havran
v pouštní výhni a havraní oko pomrkávající ze speciální projekční
koule umístěné v horní polovině střední promítací stěny. Koule
zafungovala také jako zeměkoule v Come Back či hlava bíle oděných
kosmonautů při Enjoy The Silence a stala se nejzajímavějším elementem
opticky vnímatelné složky koncertu. Světelné efekty totiž nemohly plně
vyniknout kvůli brzkému začátku koncertu (20 hodin) a pozvolný soumrak se
na stadion začal vkrádat až při posledním přídavku. Waiting For The Night
odzpívaná na předsunutém molu a doprovázená projekcí průletu
hvězdokupou však patřila do kategorie nezapomenutelných…
Přes absenci plnohodnotných světelných efektů a nijak excelentní zvuk
ve druhé čtvrtině produkce stál koncert Depeche Mode za to. Na této kapele
je obdivuhodné, že se přes všechny drogové, duševní i zdravotní
potíže drží na vrcholu. I když jim kolikrát z rozličných důvodů
hrozil rozpad, značka DM (byť v personálních obměnách) dokáže držet
tempo a posunovat hranice hudebního vesmíru. Dorůstají další generace
fanoušků a zajišťují jí nesmrtelnost. Diváci červnového pražského
koncertu Depeche Mode se tak mohli dotknout hudebních dějin.
Napsat komentář