Po říjnovém křtu nového alba “Mellow Drama“ v klubu Roxy se Khoiba opět představila pražskému publiku v Paláci Akropolis. Má za sebou úspěšné koncertování v Evropě, kde získala nebývalý ohlas. O tom, jak zapůsobí na domácí publikum, jsem se šla přesvědčit na vlastní kůži. Už na začátku jsem byla překvapená, že lístky jsou stále k mání. Pro mne potěšující informace, avšak naznačující, že to nebude tak velká událost, jak jsem zprvu předpokládala.
Žádné mačkanice ani problémy s nedostatkem čerstvého vzduchu. Zazněly první melodie a já s nadšením pozorovala Emu Brabcovou, jak se blíží ladným krokem k mikrofonu. Její přednes mě uváděl do transu. V modrošedé mlze se objevovaly siluety Eminých dlaní a křečovitých pohybů doprovázeny protáhlými elektronickými zvuky. Přednost měly skladby z nového alba, které mě přesvědčovaly o tom, jakou sílu má v rukou duo Míšek-Brabcová.
Musím podotknout, že audiovizuální dokonalost na jevišti Khoibě nelze upřít. Nádherné barvy a úžasné harmonie, jejichž každá sekunda je do detailu promyšlená. Ema je excelentní zpěvačka, která celým svým “já“ zastaví veškerý čas v prostoru. Diváci buď nehybně stojí, nebo se naopak zacyklí do autisticky kývacích pohybů. Skladbám z předešlého alba se nevěnovalo tolik pozornosti, ačkoli se dá říci, že jsou možná zábavnější a průbojnější. Jsem si jistá, že nové “Mellow Drama“ má co nabídnout, ale v průběhu koncertu jsem sama sebe přistihla, že se občas nudím, nehybně postávám a nevím, co se sebou. Přestože diváci více a více aplaudovali, koncert mi přišel čím dál utahanější.
Oblíbený hit “That Reason“ sice nezazněl, ale všechny skladby z předešlého alba byly docela osvěžující. Bylo trochu těžké se vyrovnávat s náladovými hladinami samotných písniček, které mě buď svou autentičností uváděly do transu, anebo mě vesele rozhoupaly s úsměvem na tváři.
Khoiba je pro mě jedna z nejzajímavějších kapel naší hudební scény. Zdá se mi však, že jejich hudební vývoj je posunul mimo koncertní angažmá. Dokážu si představit sedět někde v malém klubu, poslouchat a zhlížet jejich vystoupení, ale bylo mnohem horší stát v sále a vnímat jejich někdy deprimující melodie a udržovat se vitální. Lehce zklamaná jsem odcházela s pocitem, že každý posun dopředu znamená i něco upozadit.
Galerie{gallery}nekultura07/hudba/kh{/gallery}
Napsat komentář