Tak je to tady. Chystám se na
Horňácké slavnosti každý rok, a ani letos jsem to nestihla, ale teď sedím
ve vlaku na opačném konci republiky a jedu na Ozvěny. Ozvěny Horňácka se
liší tím, že trvají pouze jeden den (a noc) a jsou vítány i cizí
soubory, jinak Horňácké slavnosti trvají tři dny a hrají a zpívají tu
pouze Horňáci. Otevřeně se přiznávám, že mě pomalé umca ca, umca ca
českých dechovek nikdy neoslovilo, jenže nevzdávám to úplně, jedu daleko,
ale pořád zůstávám uvnitř, pořád jsem v hranicích, pořád v ČR.
Doufám, že mi moravské housle budou stačit. Á, Velká nad Veličkou,
vystupovat.
„Nemysli si, že se tu budu opíjet, vůbec na to nemám náladu,“
upozorňuji kamarádku, svého průvodce a fotografku.
„Nojó, to říká každý, kdo sem jede poprvé, že nebude moc
pít…“
Slunce, jarmark, pohoda, ale hned nato venkovní hospoda se živou hudbou.
Kamarádka je tu jak doma, takže jakmile nás mladí muzikanti spatří,
přestávají hrát a jdou nás pozdravit. O přestávce hrají hru a
vzápětí nás přemluví, abychom se přidaly. Princip je velmi jednoduchý,
opačnou stranou kladiva co nejdřív zatlouct hřebík, a výhra je taky
jasná, kdo zatluče poslední, kupuje všem štamprli. Kluci jsou v tom po
letech zruční, jde jen o to, jestli prohraji já, nebo má kamarádka. Já to
nebyla, takže dostávám prvního panáka, druhá slivovice sklouzne chvíli
nato a jde se, slavnosti začínají.
Po cestě potkáváme otce dvou muzikantů. Nemůžeme projít kolem jeho domu,
aniž bychom neochutnali, jak se mu to letos podařilo. Nebudeme se hádat a
odmítat, není to slušné, dáme teda i druhou, a když pak mistr zjistí,
že nejsem zadaná, hned mě seznamuje s chlapcem stojícím opodál. Žádná
láska na první pohled neproběhla, neví se, kdo je víc v rozpacích, tak
zdrhám první.
Program už začíná a první část patří dětem, ty jsou naděje, ty jsou
budoucnost. Nadšeným tancem a hlasitým zpěvem nám jasně vzkazují: Tahle
generace naši tradici zachová!
A tím si vyslouží obrovský potlesk a poděkování.
Po nich následují dospěláci. O krátké přestávce stačíme ochutnat
zdejší víno, to mám ráda, to můžu. Ale slivovici musím, každý ji nosí
v kapse a nechceme urazit. Najednou přestávka končí, začíná přehlídka
krojů, muzika hraje, housle a cimbál jedou dost rychle, tanečníci však
tempo bez problémů stíhají. Ze všech těch barev a rychlých otoček se
točí i má hlava, ale je to příjemné, veselý barevný svět a já
v něm. Přijeli i Slováci a Italové, mají jiné tradice a hranice, ale
tady je spíš než odlišnost nápadná ta podobnost, zvláštní…
Je půlnoc a program oficiálně končí, nadšeně tleskám všem, ale
pravá přehlídka teprve začíná. Vytváří se skupiny muzikantů a hrají
dál. Hrají neorganizovaně, bez programu, hrají pro sebe, pro mě, pro nás,
hrají jen tak, hrají pro radost. Začíná mi být zima a co jiného udělat,
než si dát štamprli, to vám zde poradí každý, tak poslušně vypíjím
nabízený lék a musím říct, že funguje.
Hodiny ubíhají neuvěřitelně rychle a my tu poznáváme spoustu zajímavých
a méně zajímavých lidí. Má to výhodu, být v cizím prostředí jen ve
dvou, lépe a rychleji se aklimatizujete, takže si za chvíli zvykám na
roztomilý dialekt, učím se horňácké tance a pomalu chytám i slova
písní. Téměř všechny jsou… hmm, řekněme o životě, o lásce, nebo
přesněji o lásce fyzické. Písně jsou hravé, rozverné a laškovné, taky
tesklivé až srdceryvné, ale sexualita je všude přítomna, muž a žena,
dvě nepostradatelné role jednoho příběhu, jak přirozené.
Známý mé kamarádky jí šeptá: „Pozor na ni, ať neotěhotní, je
pinklá a je tu poprvý.“ Těší mě, že se mě má průvodkyně zastává,
že se prý o mě nemusí bát. Ale chápu i postřeh jejího známého, je to
tu divoký a ve vzduchu je fakt cítit vášeň.
Nedokážu říct, který soubor se mi nejvíce líbil, nedokážu si to ani
pořádně roztřídit, všechno mi splynulo v jednu barevnou oslavu plnou
dobré muziky, švarných tanečníků a nebezpečné slivovice, jo, ta je
důležitou složkou této kultury, řekla bych, že je přímo její múzou.
Hrálo se pořád a v pět hodin ráno jsem si uvědomila, že to nemusí nikdy
skončit a že nemůžu čekat, až muzika odejde, ale musím odejít já, jinak
si tu lehnu přímo na trávu a nechám si hrát do ucha, až nakonec
zešílím. Nevím, nedokážu si představit, jaké to tu je na Slavnostech,
které trvají tři dny, asi se člověk dostane do meditativního stavu, budu
to muset zkusit…
Odcházím do stanu, ale housle mi pořád znějí v uších, usínám a
stále to hraje, nevím, jestli celou noc, vlastně celé ráno hrály, nebo se
mi to zdálo, každopádně se probouzím horkem, ve stanu je šílený vedro,
jsme přímo na sluníčku a v hlavě zas slyším housle. Chci vylézt ven,
lehnout si někam do stínu, cítím neuvěřitelný tlak na hlavu a bzučení
houslí a chuť slivovice. Vylézám ven, chci utéct ze stanu, potřebuji
čerstvý vzduch a čerstvý jablečný mošt. Nestačím se ani napít, a už
je u mě neznámý chlapík, vedle něj cupitá starý baset, sahá si do
kapsy: „Štamprlička po ránu, místo čištění zubů…“
Nevěřím vlastním očím, nevěřím ani uším, ale jakmile láhev
otevře, známá vůně mě ujistí, že jsou mé smysly v pořádku. Ne, ne,
rozhodla jsem se tentokrát opravdu odmítnout a učím se dobře, nakonec sice
velmi udiven, ale přeci jen odchází.
Usínám ve vlaku, vracím se do Prahy, hlava mě bolí a cesta je příliš
dlouhá, ale housle, ty pořád hrají a hrají.
Napsat komentář