Mezinárodně uznávaný italský klavírista a skladatel Ludovico Einaudi
(*1955) zavítal 20. listopadu 2009 v rámci festivalu Struny podzimu do
pražského Rudolfina. Jeho vystoupení bylo závěrečným koncertem celé
letošní série a posluchači si mohli vychutnat téměř jedenapůlhodinové
klavírní rozjímání oblíbené nejen v okruhu vážné hudby.
Ovšem reakce publika v podobě neustálého pokašlávání, chroptění
či jiných fyziologických projevů prokázaly téměř nulovou
zainteresovanost všech přítomných. Zatímco se Einaudi věnoval své
klavírní meditaci, minimálně polovina sálu (již netrpělivě
očekávající konec koncertu) lítala absolutně na jiné vlně. Někteří
z posluchačů se po skončení posledního festivalového večera raději
rovnou drali směrem ke garderobě, než by ještě vyslechli další dva
„melancholické“ přídavky.
Opravdu to bylo tak zlé?
Určitě v tom nebyl Ludovico tak nevinně, alespoň pokud se na to
podíváme z pohledu dramaturgie – na programu měly údajně (podle
reklamních pozvánek i zakoupené koncertní brožury) zaznít skladby
z několika posledních alb tohoto v současnosti mezinárodně uznávaného
umělce: „Una Mattina“ (2004) a „Divenire“ (2007), z nichž by
posluchači koncertu (usuzujeme-li z jejich reakcí) asi nejraději vyslyšeli
právě takové, které si ještě před akcí mohli online poslechnout v klidu
domova, a to na stránkách samotného festivalu. Na festivalovém Radiu Struny
(www.strunypodzimu.cz/radio.php)
byly tímto způsobem k dispozici skladby: „Primavera“, „Divenire“,
„Ora“, „A fuoco“, „Nuvolle Nere“, ovšem zazněla z nich možná
tak jedna jediná…
Dále byly v plánu Einaudiho úplné
novinky – skladby z teprve nedávno vydané nahrávky „Nightbook“
(2009), se kterými tento Ital aktuálně seznamuje svět v rámci svého
podzimního turné po Evropě (Praha – Belgie – rodná Itálie).
S těmito informacemi však asi většina návštěvníků do pražského
Rudolfina přišla a nejspíš i odešla.
Programová brožura nic blíže neprozradila, a stejně tak činila
i hlavní hvězda večera. Takže, za tu víc než hodinu jsme vyslyšeli
hlavní program zahrnující asi šest klavírních písní (s průměrnou
délkou deset minut), z jejichž podobně laděné struktury i charakteru se
však začátek a konec každé z nich dal jen těžko odvodit… Nebýt
jednoduchých závěrečných gest samotného interpreta, de facto jejich
tvůrce, která si již přirozeně po skončení skladby žádala o potlesk,
nejspíš by se mnozí nejednou právem tázali: kdy už bude konec?
Na páteční večer poněkud uspávankový recitál
Jeden bod dolů: Einaudi své skladby osobně ani nijak jinak nepředstavil.
Patrně počítal s tím, že se již dávno předtím posluchači s jeho
skladbami sžili a některé přehrané kompozice tak v mžiku rozpoznají. Je
možné se domnívat, že mohlo jít i o recitál sestavený dle skladatelova
momentálního rozpoložení, jak ostatně umělec rád činí: „(…) Mé
skladby se často rodí právě z improvizací, ať už doma, ve studiu nebo na
pódiu.“ (citace ze s. 10, v: program ke koncertu dne 20. 11. 2009). Na
program svého pražského vystoupení zařadil Einaudi i klavírní kusy
z jiných starších alb, např. velmi líbivou, byť lehce popově laděnou
skladbu „La Nascita Delle Cose Segrete“ (I Giorni, 2002), která si však
svou melodičností pomalu jako jediná skladba získala většinu přítomného
obecenstva.
Druhý bod dolů: připravený klavírní recitál, sestavený z dost
charakterově podobných částí (ačkoliv pocházejících z odlišných
alb), se tak nějak třískal s gigantičtějším prostorem jeviště, na
kterém interpret chvílemi působil jako Alenka v říši divů… Nejspíš
to mělo být záměrem – Einaudi je ve svém rozjímání ponechán
rozlehlému prostoru i všem ostatním: jde o silný kontrast,
zdůrazňující samotný princip kontemplace a prvek osamocení v prostoru
Všehomíra?
Přesto bychom na koncertě spíše
uvítali účast dalších interpretů, se kterými Einaudi již v podstatě
spolupracuje: violoncellistu (Marco Decimo) a zvukaře (Paolo Guidici), čímž
by jinak komorní, křehce působící klavírní skladby dostaly
plastičtější rozměr. A to především v případě velmi příjemné
kompozice „Andare“ (Divenire, 2007), která bez doprovodných podkladových
zvuků (violoncellových prodlev apod.) vyzněla úplně jinak, než bychom
čekali. Jen charakteristické klavírní zdvihy na konci frází (forma
otázky) a stejně tak rychlé běhy (sekundové kroky, figurace v pravé ruce)
všechny ujistily, že jde opravdu o tuto velmi emocionální záležitost.
Kontemplativní „pp“
Einaudi je jistě mistr pianissimové hry, většina skladeb zhruba
z devadesáti procent zazněla právě tak: neustále servírované jemné,
křehké melodické formulace zahalené v pianissimu (pp) občas vystřídal
jen na okamžik silnější dynamický proud, který se však záhy schoulil
opět do ulity původního ticha. V této ještě zpravidla minimálně jednou
zopakované dynamické posloupnosti také zazněla téměř každá skladba.
Pro Einaudiho klavírní kusy je typické střídání různých
metro-rytmických pasáží, které se odlišují i charakterově –
využitím tóninové změny (zpravidla krátkého vybočení
z převažujícího mollového tónorodu do veselejší dur) či rychlým
střídáním tematických motivků, které nejspíš Einaudi domýšlí či
pozměňuje přímo na místě. Právě takovéto svižnější pasáže si
svým rychlejším spádem okamžitě získaly větší pozornost publika než
převažující introspektivní místa.
Jako příklad mistrovského pianissima uveďme skladbu „Uno“ (Divenire,
2007), kdy se nad ostinátně znějícím tónem v pp vedle krátkých
melodických meditací v pravé ruce rozvíjejí také nejrůznější
prodlevová echa (v podstatě dozvuky pomocí syntezátoru), silně
umocňující kontemplativní snovou atmosféru celé skladby, která však na
koncertě zazněla jen v Einaudiho sólovém podání.
Malá závěrečná retrospekce
Všichni na koncertu přítomní jistě nemohou popřít, že Einaudiho
skladby působily na posledním festivalovém dni až příliš dlouze a mdle.
V průměru desetiminutové (někdy i delší) klavírní záležitosti tak
nějak nekorespondovaly s podmínkami, v jakých se nacházelo publikum
i vůbec jejich samotný interpret. Určitá netrpělivost posluchačů se
odrážela v neustálém očekávání brzkého konce jakékoliv skladby,
kterou svým energickým aplausem ani nenechali v klidu doznít. Zkrátka,
sálem se namísto rozjímání šířila spíše menší netrpělivost.
Ovšem koncert měl i svá výrazná pozitiva: Einaudiho umělecký projev
působil maximálně upřímně a vyrovnaně. Jeho páteční rozjímání nad
klaviaturou nebylo hrané, což je velké plus. Jeho profesionalita se projevila
právě v umění koncentrace – během své introspekce se Einaudi jen tak
nenechal často rušivým publikem vyvést z míry a vždy směle pokračoval
dál ve svém tažení.
Pro příště bychom jen doporučili lépe promyslet samotnou prostorovou
organizaci. Umělcovo rozjímání by určitě více podpořilo vhodné
osvětlení, využívající nejrůznějších barevných efektů, kterým by
vpředu na pódiu třeba ještě dominovaly pravidelně rozložené řady
zapálených svící s příjemně vonným aroma.
Ludovico Einaudi
Uvedeno v rámci festivalu Struny podzimu 2009 v Rudolfinu
20. listopadu 2009
Napsat komentář