Píše se 28. listopadu a nohy mě vedou na brněnský Favál. V hlavě se mi to pořád hádá, jaké to bude. Jestli přijedou ti kluci z USA v dobré náladě, zdali je to ještě vůbec baví a především, jestli jejich crossover deset let za zenitem zajímá ještě i nás.
Začneme triviální matematickou úlohou.
Otázka: Kdo to jsou ti Dog Eat Dog?
Odpověď: Čtyři kluci od New Jersey, kteří rádi baví lidi na koncertech svým veselým crossoverem, jehož základ tvoří newyorský hardcore, hip hop a punk. Vždy je u toho hodně pohybu, hlasité kytary, "skočkové" bicí a veselý zpěv i rap. Ale odkud se to všechno vzalo?
V devětaosmdesátém roce se potkali baskytarista Dave Neabore a kytarista Sean Kilkenny v populární newjerseyské kapele Mucky Pop. Po čase ale zjistili, že se chtějí hudebně vyjadřovat trochu "tvrději" než zbytek bandu. Po vzájemné domluvě se odpojili a začali skládat v Daveově sklepě. Po pár týdnech se zapojil zpěvák a raper John Connor s bubeníkem Brettem. Aby to bylo stylové, svoji první show uspořádali hned po několika týdnech v Daveově sklepě oblečení do tóg (tóga = háv symbolizující římské občanství – pozn. autora). K nim se připojil ještě přítel Kevin se saxofonem v ruce a typický zvuk Dog Eat Dog byl na světě. Po pozitivních reakcích kapela vylezla ze sklepa a bavila přátele na nejrůznějších parties. Brzy nato hoši pojmenovali sami sebe jako Dog Eat Dog. V tom okamžiku měli repertoár, název a chuť hrát, ale neměli žádný záznam své tvorby, takže se pustili do nahrávání dema.
Pro úspěchy na koncertech a stoupající prodej nahrávky se brzy rozhodli natočit další. Není jasné, kde by teď byli, kdyby se jednoho dne neobjevil frontman brooklynských hardcoristů Biohazard Billy Grazidei a nedoporučil jejich druhé demo firmě Roadrunner Records. Warrant EP bylo i díky němu vydáno s celosvětovou distribucí.
Píše se rok 1994 a vychází zásadní deska All Boro Kings, které se prodalo přes 600 000 kopií, a DED předskakují spřízněným Biohazard na společných štacích napříč světem. V roce 95 vyhrávají diváckou soutěž MTV o objev roku, kde porážejí i Alanis Morrisette. Za rok vydávají album Play Games, na kterém hostovali RZA z Wu-Tang Clan či metalová legenda James Dio. A pozor, dokonce i česká hitparáda Eso pouští pilotní singl Rocky. Po návratu z turné k Play Games natáčí Amped (1999) a opět se rozjíždějí utěšovat diváky v nejrůznějších koutech světa.
Od konce turné až po rok 2005 se svět mylně domníval, že mají problémy, či se dokonce rozpadli. Hoši se přitom jen rozkmotřili s vydavatelskou firmou a soustředili se na své sólové projekty. Za svoji krátkou existenci vyměnili snad tucet hudebníků včetně kytaristů, bubeníků a saxofonistů. Je tady ale rok 2006 a DED právě projíždí evropské kluby v rámci turné k aktuálnímu počinu Walk With Me…
Sympatický klubík Favál byl solidně zaplněn. Na koncert legendy crossoveru se vydalo kolem 400 diváků. DED sice trochu zestárli, na pódiu to jsou ale pořád ti stejní mladíci z Daveova sklepa, které baví hrát. Rozbalili to hned od začátku a ujistili nás, že se od jejich posledního klubového koncertu v Praze před deseti lety neudála žádná změna k horšímu. Postupně zazněly všechny hitovky ze starších alb, tu a tam je kapela prodchnula povedenými tracky novějšího data. Na pódiu to vřelo a v publiku jakbysmet. I přes pár skoků nikoli vstříc rukám lidí, ale přímo na matičku zem, se konal stage diving. "Rock´n´roll has some rules. So you will keep them or there will be no stage diving!" nechal se slyšet skvěle (i hlasově) naladěný frontman John Connor. Výkon celé kapely pozvedl o sto procent výš právě on. Ve zpěvu nechyboval a do toho ještě stíhal skvěle komunikovat s publikem. A nadto všechno si střihl v mezerách mezi písněmi pár vydařených freestylů do hiphopových instrumentálek. Většina písní se nesla v nadmíru svižném tempu. Skladby původně s energickým houpavým rytmem tak naneštěstí vyzněly spíše bigbeatově. Místy to také nefungovalo mezi basou a bicími. Největší háček koncertu byl ale v saxofonistovi. Nepřijel. DED poslední dobu koncertují bez něj, a tak se z nich k jejich škodě stává "obyčejná" US crossoverová kapela namísto skupiny s originálním zvukem. Kdo se ale nechal unášet nostalgií stejně jako já, ten si na většinu skladeb plnohodnotně zajančil.
DED nezklamali, ale ani v ničem nepřekvapili. Hudebně se vyjadřují stejně jako před deseti lety a tak se nabízí otázka, zdali je to ku prospěchu věci. Nekoná se žádný neočekávaný postup a už vůbec ne jakákoli "revolučně" utvořená melodická myšlenka vzhledem k jejich stylu. Jistě, jedna věc je nestát se příliš tendenčním, na druhou stranu bojkotovat vývoj hudby 21. století by se někomu mohlo zdát jako zpátečnictví. Ale co by ti usměvaví kluci odkojení hip hopem, punkem a NY hc měli jiného vymýšlet? Svoje místo si už v hudbě našli a tak je snad dobře, že si věrní fanoušci mohou zajít do klubu na "staré dobré" Dog Eat Dog a pořádně si zajuchat. Možná proto objíždí skupina "pouze" evropské kluby a festivaly. Pravděpodobně už to v Americe nikoho nezajímá. Crossover a la Dog Eat Dog byl, je a bude, ale v 21. století už pro něj nezbývá mnoho místa.
Favál to byl ale pěkný!
Napsat komentář