Sobotní hudební „klání“ na hradbách Vyšehradu proběhlo
v příjemně komorní, avšak lehce deštivé atmosféře. Židovské rytmy
orchestru Šarbilach doprovázené bubnováním dešťových kapek na paraplata
obecenstva vystřídalo vystoupení kapel Akáty s Jitkou Vrbovou a Standou
Chmelíkem, Celula z New Yorku v čele s trumpetistou Laco Deczim a The Tap
Tap Orchestra, skupiny složené ze studentů Jedličkova ústavu. Slaňování
vozíčkářů, které probíhalo nad hlavami účastníků koncertu celé
odpoledne, bralo mnohým divákům dech.
Festival Vyšehraní se již šestým rokem koná v areálu historického
Vyšehradu v Praze a letos probíhá v termínu mezi 1. a 17. červnem –
máte tedy stále možnost ho navštívit. V kontextu ostatních festivalových
dnů, které jsou v duchu myšlenky vyjádřené podtitulem celé akce
„Kráčel krajem poutník“ vždy zaměřeny na jednotlivé kraje naší
vlasti, byl sobotní program výjimečný. Došlo k propojení dvou akcí
v jeden den, Vyšehraní a Vysoko Výše Vyšehrad, což je festival
pořádaný již desátým rokem sdružením TAP s cílem zábavnou formou
vyzdvihnout aktivity studentů Jedličkova ústavu a vůbec lidí se zdravotním
postižením. Proto ono neuvěřitelné slaňování vozíčkářů z hradeb
přímo na plochu letní scény! Odvahou si tito lidé získali obdiv mnoha
diváků. Vrcholem celého odpoledne bylo pak vystoupení kapely studentů
Jedličkova ústavu se zdravotním postižením The Tap Tap. To bychom však
předbíhali, vezměme to pěkně popořádku!
Šarbilach potřebuje déšť
Koncert totiž zahájil orchestr Šarbilach, téměř pětadvacetičlenný
instrumentální soubor hrající hudbu skladatele Jaromíra Vogla, inspirovanou
převážně židovskými melodiemi. A je třeba říci, že reakce diváků na
první polovinu vystoupení této kapely byly celkově velmi smíšené –
snad byli muzikanti konsternováni blížícími se mračny či malým počtem
přišedších posluchačů, ale dojem z první poloviny jejich vystoupení
vskutku nebyl dobrý: orchestr hrál bez výrazu, zvuk velkého množství
nástrojů byl rozplizlý a plochý. Rozporuplný Šarbilach jako by se však
probudil teprve pod taktovkou zkušeného Varhana Orchestroviče Bauera, který
se ve svém „lila fraku“ postavil před dirigentský pult v druhé půli
vystoupení. Nebo to možná bylo nastávajícím deštěm? Tak jako tak, tomuto
temperamentnímu, na první pohled výstřednímu zjevu pověstnému nejen svou
image, ale i osobitým a velice přesvědčivým dirigentským gestem, se
přece jen podařilo orchestr správně „nažhavit“ a židovské rytmy spolu
se sílícím slejvákem rázem rozhýbaly dosud spící publikum. To si mohlo
vyslechnout velmi živý Trajfe Tanz, neboli, jak jsme se dozvěděli od
harfenistky orchestru, která koncertem provázela, „nečistý, hříšný
tanec“. Pak přišla na řadu židovská ukolébavka Rozinky a mandle, dále
skladby inspirované starozákonními příběhy (anebo snad, podle
komentátorky, ženami?) Rachel a Judit a velmi krevnatou Klaizmerku, v níž
zněly melodie a rytmy klezmer v tempu, které se v závěru až ďábelsky
zrychlovalo. Jako by se v mžiku složení orchestru vyměnilo a s postupným
směřováním do finále stále více a více rozehrávalo své rozmanité
nástrojové bohatství. Závěrečné provedení Fanfáry Varhana
Orchestroviče Bauera, napsané speciálně pro orchestr Šarbilach a již
uvedené coby zahajující skladba celého odpoledne, jistě vzbudilo nejen
respekt, ale i zájem publika vyslechnout si i další, do budoucna
plánovaná koncertní vystoupení tohoto tělesa v převážně studentském
složení.
Následující umělecké výstupy byly prokládány zhruba půlhodinovými
pauzami, určenými k přestavbě pódia, hlavně však k odpočinku
návštěvníků a načerpání energie potřebné k absolvování další
hudební dávky. Bylo to vskutku třeba – nadcházející průběh odpoledne
byl totiž náročný a rozhodně stál za to!
Mohlo by se zdát, že samotným vrcholem celého festivalového dne byl
proslulý jazzový trumpetista Laco Deczi, který se svými kumpány z New
Yorku – skupinou Celula – naplnil prostor letní scény nezapomenutelnými
melodiemi jazzových improvizací, tu a tam se mísícími s rytmy salsy. Tento
Slovák, žijící od roku 1985 v USA, přišel na pódium v outdoorové
červené bundě s širokou kapucí a kouzlem svého charismatického stylu hry
některé posluchače proměnil i v tanečníky, kterých s příjemně
ubíhajícím časem přibývalo.
Velkolepým završením celé sobotní akce byl však výstup souboru The Tap
Tap, ve kterém hrají převážně žáci a studenti Jedličkova ústavu
v Praze a dalších škol. Účinkujících bylo tolik, že obsadili plochu
téměř celého jeviště, přičemž naprostou převahu měli hráči na
nejrůznější rytmické instrumenty. Z levého kouta (z pohledu diváka) se
směrem k posluchačům linula hudba saxofonu a flétny; vedle výrazných
ženských pěveckých hlasů se celkový zvuk orchestru opíral
o elektroakustické kytary, početnou skupinu bicích a především
charismatického kapelníka Šimona Ornesta, zakladatele tohoto souboru
fungujícího již od roku 1998. Vpravo sedící komentátor jednotlivých
skladeb repertoáru si díky vtipné vyřídilce a originálnímu humoru získal
sympatie publika již před uvedením první písně, založené na tématu
všeobecně známém, a sice „revizor – prchám!…“.
„Všechno lítá, co peří
má“
Co si tedy odnesli návštěvníci sobotního Vyšehraní? Vedle výtečných
lahůdkových pokrmů pro masožravé i býložravé a nepřeberného
množství alkoholických drinků či jiných sladkých nápitků se
zbloudilým, náhodně kolemjdoucím, či naopak natěšeně přišedším
návštěvníkům festivalu dostalo téměř osmihodinové dávky pestré
směsice různých zážitků. Ta zahrnovala již zmiňované slaňování
vozíčkářů a atrakce, jako jsou sem tam pobíhající psíci, kočky či
další nedopatřením nepřipevněné předměty včetně dětí, které měly
při deštivém a větrném počasí možnost poznat, že mnohdy lítá právě
i to, co peří nemá, jako například kolíčkem nezabezpečené noty. Ti,
kteří se však věnovali především hře hudební, si odnesli
nezapomenutelný zážitek ze série kvalitních a rozmanitých koncertů!
Napsat komentář