Chumbawambu v Čechách fanoušci neuctívají, ale jejich základna je překvapivě pestrá. Od duševní krizí zmítaných teenagerů přes zamilované páry až k vyzrálejším posluchačům. Tomu odpovídá i repertoár kapely. Tentokrát zazněl naživo s přívlastkem akustický. A jak to dopadlo?
Akustické to bylo, tahací harmonika, španělka a pak už jenom co hrdlo ráčí. Postavit koncert na dvou nástrojích se dá v případě, že aranže nepřekrývají celou produkci jako deku, pod níž je černé prázdno. Ve výsledku se promítne sen o výjimečném konceptu vystavěném na kostelním chorálu, líznutém provařeným trademarkem zaběhnutého refrénu a ouvej… ono to nefunguje. V rohu u hajzlíků se někdo baví, naprosté ticho v klubu je nedostižný sen, veškeré kouzlo okamžiku se tak během pár minut bortí. Po půl hodině vyleze ven, že se všechny tracky točí dokola jako hloupej pes za ocasem a vůbec nezáleží na tom, jak hezky jim to všem zpívá.
Chumbawamba pojala koncert velmi komorně. Až se místy zdálo, jako by je rušila i světla. Povinně vtipné proklady v přestávkách hloupě kamuflovaly překvapivou odtažitost kapely od publika. Nebyla cítit snaha o komunikaci, staticky odehraný set tak ztrácel tolik potřebnou bipolaritu mezi pódiem a divákem. Chladné prázdno probudilo jen čekané emoce, nadšené tleskání se během večera lehce vytrácelo, ale za ty prachy si radši zatleskám, než abych vypískal to, na co jsem se tolik těšil, řekla si většina z přítomných a ohlas byl až nezasloužený.
Snad by pomohlo, kdyby se do příště koncert přesunul do divadla bez píp a kelímků od piva.
Snad si do příště Chumbawamba přestane hrát na něco, čím není, a přetáhne klub rychlým mixem indie rocku, post-punku a popu, tedy tím, co jí jde nejlíp (v rámci možností). Tak tedy snad příště…
Napsat komentář