Kdo z vás si říkal, že už dlouho nezažil pořádný breakbeat,
rozhodně neměl chybět na živém vystoupení hudebních exhibicionistů
Chinese Man v pátek 28. května. V Akropoli propukl dramaturgicky poněkud
nevyvážený, hudebně a tanečně však nabitý večírek. Poutavý exkurz
dějinami hudby dosáhl za hranice fyzických možností těla.
Larika jako předskokan působila zaskočeně.
Experimentálně-konzervativní uskupení, jež svedly dohromady pravděpodobně
přátelské vazby (proto „experiment“) a jež sází na sílu ženského
trojhlasu (a trojobrazu), se na rozdíl od svých původců (rozuměj ideově
překypujících Basta Fidel či prudce tanečních Fast Food) jaksi bojí
inovací. Uskupení samotné není hodno odsouzení, jeho zvuk je poctivý
(poctivé rocksteady), styčné body mezi čistě akustickým koncertem Lariky a
samplovou smrští bohužel unikaly nejen mně, ale pravděpodobně
i odvážným hráčům samotným. Možná právě idea tradice, rekonstrukce
původního zvuku měla být nadžánrovým pojítkem. Počáteční nadhoz se
však odpalu nedočkal a Larika byla vyautována rozpaky.
Jakmile na metu nastoupil tým hráčů z Francie, sál se rozproudil.
Teprve tváří v tvář kumštu High Ku a Zé Matea lze zcela pochopit
adjektivum „hip hopové kung fu“, kterým bývají jejich živé performance
častovány. Servis samplů se střídal s hbitostí příznačnou právě pro
mistry zenu. Nejen samply však uvedly dav do varu; také upgrade původního
zvuku rozvlnil publikum zájmem. V progresivní, mnohovrstevnaté inovaci bylo
vzrušující se ztratit: na chvilku jste se ocitli v pokušení nepoznané
souhry zvuků, aby vás vzápětí chytla jiná. Stačili jste se zasmát
výstižnému zkomprimování dvou motivů a už vás překvapila další
nečekaná fúze.
Milovníci hutných drum´n´bassových
linií byli jistě pohnuti ďábelským beatem, citliví posluchači museli
ocenit oldschoolové melodie, tanečníci – s přehledem vyburcovaní
k pohybu – dostali stejný prostor pro radost jako hudební fajnšmekři,
uctěni mnohočetnými zvraty, skvostnými kombinacemi a všudypřítomnými
odkazy k hudebním idolům. James Brown se pro duo hudebních instalatérů
stal výzvou stejně tak jako třeba Doors nebo Nirvana (!). Těmito
explicitními narážkami, samozřejmě vyšperkovanými, zrevitalizovanými,
nejenže si Chinese Man u publika šplhli, ale dokázali si udržet status
umělců jaksi původních. Přiznali inspiraci legendami, ovšem přetavili ji
způsobem nevídaným.
Pro koho je break beat láskou stejně jako jazz, pop, dub, funk, fúze,
tanec, mohl se cítit všemi těmi vjemy jaksi unaven. Nakonec i mně se
z horka v sále zatočila hlava. Konec koncertu jsme prolapali po dechu nad
sklenicí vody. Beat rozvibroval podlahu i vodní hladinu. Akropole se doslova
otřásala. Kdo zaváhal, prohloupil. Byla to jízda.
Napsat komentář