Boban i Marko Marković: Balkánský Brueghel v Arše

Byl jsem v Pekle i Ráji naráz. Kolem mě se lidé svíjeli, křičeli a vařili se ve vlastní šťávě, a přesto byli v nejlepším rozmaru. Rozesmátí čerti tancovali, zpívali bezbožné písně a rozfoukávali svými podivnými nástroji oheň pod kotlem, aby se jejich oběti stále víc a víc vařily. Ať žije balkánská dechovka! Ať žije Srbsko! Ať žije Boban i Marko Marković Orkestar!

Divadlo Archa ve čtvrtek praskalo ve švech. Hlava na hlavě a noha na noze. Jeden člověk navíc by znamenal, že by tři lidé vypadli zadním vchodem. Však se není čemu divit. Příjezd nejuznávanější srbské dechovky v čele s jedním z nejlepších trumpetistů světa je přece událost, kterou si žádný milovník balkánské hudby nesmí nechat ujít.

Bo! ban! Bo! ban! Bo! ban!

Chvilkové čekání na hvězdy z východu nebylo na škodu. Jen zvýšilo napětí do toho správného bodu, kdy publikum při příchodu kapely doslova vybuchlo. A tak čtrnáct rozesmátých chlapíků, které byste si snadno představili v nějaké srbské hospodě u piva, rozpoutalo v Arše to pravé nefalšované peklo. Tempo, s jakým celý Orkestar nastoupil, bylo téměř vražedné, avšak v porovnání s tím, co teprve mělo přijít, to byla procházka růžovou zahradou za poslechu smyčcového kvartetu.

Už z názvu je jasné, že v čele kapely stojí Boban Marković se svým synem Markem. Oba vynikající trumpetisté v první části koncertu vyvedli několik neuvěřitelných sól, která dala na chvíli dechovce exotický jazzový nádech jako například v písni Otpisani. V tu chvíli byl koncert poklidný tak, jak jen balkánská dechovka může být. Avšak nástup hráče na monstrózní oboustranný buben tapan rozjel nekončící sérii tanečních písní. Kapela čišela energií, která okamžitě začala proudit celým sálem. Lidé tančili, jak jen mohli. Z plných sil. Jedinou chybou v tu chvíli bylo, že v podstatě nebylo kde tančit. Cikánský rozevlátý tanec se tak nemohl příliš uplatnit v situaci „rameno na rameno“. I tak se ale všichni dozajista vyřádili.

Gipsy.Sr

Pekelné představení nemělo konce, hektolitry potu stříkaly na všechny strany a to už byli všichni na prahu extatického stavu vědomí. V tu chvíli se ukázalo, že novým kapelníkem je už doopravdy Marko Marković, otevřený populárním západním vlivům. Popadl mikrofon a rozjel beatbox v neuvěřitelně rychlém rytmu. Publikum vylo úžasem nad podařenou fúzí stylů. To ovšem kvalitou ani zdaleka nemohlo předčit burácivý zpěv Bobana, na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Silný, opravdový a syrový.

Koncert neustále gradoval a nebylo pochyb, že na řadu musí přijít světoznámé balkánské pecky, které západnímu světu představil Goran Bregović. Mesecina, Bubamara, Cajesukarije Cocek, The Belly Button of the World… Když v tu chvíli přišel na řadu ďábelsky zběsilý Kalaschnikov, neměl už téměř nikdo sílu stát, natož tančit. Konec koncertu byl neodvratitelný a tak se Orkestar Marka a Bobana Markoviće rozloučil vokálním podáním písně Ederlezi. Nemělo chybu.

Po projití Peklem i Rájem jsem došel prozření, které je ovšem všem znalcům hudby už dlouho známé. Dechovka i nadále dokáže svou energičností a upřímností snadno strčit do kapsy jakýkoliv současný hudební žánr.