Jedenáctý ročník festivalu Jeden svět pořádaný společností Člověk
v tísni se bude konat v Praze od 11. do 19. března, v průběhu března a
dubna se uskuteční ve 29 dalších městech po celé České republice.
Pražské festivalové centrum bude opět v kině Lucerna. Dalšími
festivalovými kiny budou Světozor, Divadlo Archa, Evald, Atlas, Ponrepo,
Francouzský institut, Divadlo Minor a malý sál Městské knihovny. Program
festivalu je na www.jedensvet.cz
V loňském roce se Jednomu světu podařilo prolomit magickou
hranici 100 000 návštěvníků. Na co byste je rádi nalákali
v tomto roce?
V letošním roce jsme se rozhodli reflektovat zásadní globální výzvy
současného světa. Jakkoli máme vynikající filmy o Barmě, Íránu,
Kašmíru, Darfuru, Ekvádoru, Venezuele, Kongu či Severní Koreji, letošní
ročník není o partikulárních tématech. Nosná témata letošního
ročníku jsou voda, nafta, plyn, energetika, oteplovaní, ekonomika a
finanční krize. Věci, které nás v České republice, ale i lidi na
ostatních místech světa, zásadním způsobem ovlivňují.
Připravili jste
letos nějaké speciální novinky?
Jako novinku letos přinášíme program Jeden svět pro seniory
(představení zdarma v kině Lucerna), Jeden svět pro rodiče s malými
dětmi v Divadle Minor či Jeden svět v městských částech Praha 4 a
11. Poprvé v historii Jednoho světa také uvedeme hraný film. Půjde
o snímek Zdeňka Tyce El Paso, který se zabývá osvětou o problematice
sociálního vyloučení a je inspirován skutečným osudem romské vdovy,
matky devíti dětí. Tento film nebudeme promítat jen v Praze, ale
i v ostatních festivalových městech a chceme na jeho základě rozproudit
debatu, jak jednotlivá města (ne)řeší problém sociálního
vyloučení.
Z jakého důvodu se letos Jeden svět rozhodl pro vizuál s malým
kojencem?
U příležitosti dvacátého výročí pádu Železné opony jsme naším
letošním vizuálem chtěli naznačit, nakolik nám záleží na oslovení
generace dnešních dvacetiletých, kteří představují první generaci
v České republice, která vyrostla ve svobodě. Zároveň jde o generaci,
jejíž život bude zásadním způsobem ovlivněn současnými globálními
výzvami. Právě oni budou dalších čtyřicet let nejvíce trpět
negativními dopady změny klimatu, úbytku vodních zdrojů, nedostatku ropy a
přelidněnosti zeměkoule. Pokud tato generace tyto veliké výzvy nevyslyší
a něco s nimi nepodnikne, může ji to převálcovat. Podobně jako jsem to
kdysi v malém zažil v Bosně, kde spoustu životů mladých lidí, kteří
měli nejrůznější představy o vlastních životech, nakonec semlela
válka, již jsme sami nevyvolali, nezapříčinili a nechtěli ji.
Na festivalu bude uvedeno 123 dokumentů z téměř čtyřiceti
zemí celého světa, které byly vybrány z více než 1 500 přihlášených
snímků. Na který z nich byste rád upozornil?
Rád bych zmínil zahajovací film Barmský VJ, s nímž bychom se rádi
pokusili o něco podobného, co se nám loni podařilo s dokumentem Kongo:
hluboké ticho, který jsme vytáhli na světlo a oslovili diváky s apelem,
že jsme se rozhodli s tamní situací něco dělat a budeme rádi za jejich
pomoc. Právě zde mi připadá, že se skládá jemnější mozaika smyslu
Jednoho světa. My jsme tenkrát udělali přes Klub přátel Člověka
v tísni sbírku na pomoc znásilněným konžským ženám a s vybranými
penězi jsme se do Konga vypravili. Nejenom ale že jsme je tam rozdali
potřebným, hlavně jsme tam otevřeli mise, které fungují a pomáhají
dodnes. A budeme tam pomáhat i nadále. Směrem k vnitřní legitimitě
Jednoho světa z toho mám dobrý pocit.
Vybrané filmy z programu festivalu Jeden svět
Barmský VJ (Norsko, Švédsko, Dánsko, Velká Británie,
2008, 84 min.)
Hlavní postavou filmu je
mladý barmský reportér Joshua, který společně s dalšími kolegy
z exilové televize Democratic Voice of Burma podrobně zachytil protivládní
demonstrace v září roku 2007 a jejich následné brutální potlačení.
Záběry dramatických událostí z kamer těchto reportérů se objevily ve
zpravodajství všech významných světových médií a byly po určitou dobu
jedinou možností, jak se svět mohl dozvědět o skutečné situaci
v Barmě. Film ukazuje nepopiratelný význam nezávislých médií v boji
proti totalitní moci.
Příběhy z Jodoku (Norsko, 2008, 83 min.)
Významný polský
režisér Andrzej Fidyk našel originální a nesmírně působivý způsob, jak
skloubit dokumentární filmovou výpověď o zločinech proti lidskosti se
zneklidňujícím uměleckým ztvárněním. Přesvědčil divadelního
režiséra Jung Sung Sana, který se v roce 1994 po útěku ze
severokorejského koncentračního tábora Yodok dostal přes hranice do Jižní
Koreje, aby nastudoval muzikál věrně zachycující otřesné praktiky
uplatňované v táboře.
Armáda v sárí (Nepál, USA, 2008, 90 min.)
Desetiletá občanská
válka v Nepálu, ukončená v roce 2006 ústupkem tamějšího krále a
obnovením demokratického parlamentu, znamenala těžká léta pro řadu
nepálských mužů a žen. Mnoho žen se rozhodlo zapojit se do války aktivně
a podílet se tak na osudu své země i na vlastní budoucnosti. V dokumentu
sledujeme příběh šesti z nich, které tak učinily s odlišnými
názorovými východisky, avšak se stejným cílem.
Napsat komentář