S režisérem a scénáristou Robertem Sedláčkem jsme se měli sejít
k večeru v restauraci hotelu u Hejtmana Šárovce, v němž byli ubytováni
všichni významní hosté Letní filmové školy. Jelikož byl den po projekci
jeho nového filmu Rodina je základ státu, dospával oslavy i předchozí
náročný program, během kterého již několik dní diskutoval po projekci
svých filmů s diváky. Po půlhodinovém čekání náhle vyrazil ze dveří
hotelu, nikoliv naším směrem, ale ven ke kinu Hvězda. Aby tento rozhovor
vznikl, museli jsme si ho doslova odchytnout. „Je už hrozně unavený“ a
„novináři se ho ptají pořád na to samé dokola“, oznámil nám hned na
úvod, čímž mně jako tázající se mnoho odvahy nedodal. Poté si však
objednal dvojku červeného a bez známky únavy nebo rozladěnosti začal
vykládat.
Včera tady v Hradišti proběhlo vůbec první promítání vašeho
nového filmu Rodina je základ státu…
Hradiště mám rád, lidi tady. Takže jsem si na producentovi vymínil,
že bych ten film předpremiérově rád ukázal tady. Jako takovou kontrolní
projekci, abych viděl, jak lidi reagují (pauza). A ulevilo se mně.
Ulevilo?
Protože reagovali dobře. Šli s tím filmem. To je vždy hodně
důležité, zvlášť u mých filmů, které nejdou vždy divákovi po srsti a
musí na ně mít náladu. Můžu někoho zaskočit.
Jak jste to poznal? Podle toho, že se smáli,
kde měli?
Nevím, jestli se smáli tam, kde měli. Smích může znamenat
pochopení i nepochopení. Mě zamrazilo a pak jsme to řešili v hospodě,
jestli to je dobře, nebo špatně. Je tam scéna s dvěma policajty –
takový štěk – a já to obsadil dvěma špičkovými herci, protože jsou
to mí kamarádi. Budařem s Taclíkem a lidi se začali smát, ještě než
tam padla nějaká replika, rozumíte. Tak jsem pak říkal: „Člověče,
nevím, jestli je to dobře, že jsem do takový epizodky obsadil je dva.“
Takže ten smích nemusí vždy znamenat pochopení. Ale nakonec jsme si řekli,
že když se lidi smějí a ne vysmívají, tak se jich to nějak
dotýká.
U vás je to běžný postup, obsazovat malé role hvězdami a
velké neznámými herci…
Ano, já tomu herci řeknu: „Ty jsi hlavní hrdina toho filmu.“
A skutečně papírově je to hlavní hrdina, ale to nejdůležitější je to,
co je okolo něj, protože on prodává to divadlo světa, tu scénu. On to
není popis krále, ale toho dvora, který ho obklopuje. Proto dávám
špičkové herce i do vedlejších rolí, protože oni mně to skutečně
zahrají. Kdybych tam měl jen to „křoví“, tak ten film přestává
dýchat.
Říkal jste tedy, že jste ten film pustil, abyste viděl reakce
diváků. Co na ně říkáte?
Uklidnily mě. Jsou lidi, kteří tomu budou rozumět. Festivalové
publikum je specifické. Jsou takoví, kteří mají výhrady nebo se jim to
nelíbí, ale přece jen je tady spříznění volbou, že sem přišli za
filmem a nejen si zkrátit volný čas. Takže jak ten film obstojí mezi lidmi
v multikinech, kteří tam vlastně chodí zabíjet nudu, bezmyšlenkovitě, do
těch supermarketů na zábavu, tak to je otázka.
Mně přišlo hrozně zajímavé, že ještě předtím, než ten
film kdokoliv viděl, tak už se psalo: „To bude ten film, se kterým
Sedláček konečně prorazí“, „na tohle budou konečně chodit lidi.“
Jak si vysvětlujete, že už má dopředu takový obraz?
To se ptáte toho špatného. Já takovéhle předpovědi čtu
s hrůzou. Protože tohle zvýšené očekávání s sebou taky nese
případné větší zklamání. Ode mě to nepochází a ani nikde nenajdete,
že bych něco takového říkal.
Ale tak přece jen, čím si myslíte, že to je? Jde o to rodinné
téma nebo že je to hezky natočeno?
Já vím, že pár významných novinářů v mediální sféře mě má
rádo. Takže je to spíš jejich přání…moje taky (zasměje se). Takže to
očekávání je spíš přání těch novinářů, aby si toho lidi všimli.
Nic jiného za tím nebude.
V několika rozhovorech jste říkal, že nemáte rád setkání
s diváky…
Ne, nemám. Mě to ničí! Takové setkání vám nic nepřinese. Ne ti
diváci, ale ty otázky, rozumíte. Víte co, to je prostě jen pár veselých
historek z natáčení, musí to být show. Ten film je výpovědí sám
o sobě. Ten Kundera měl pravdu. Čím míň lidi tvůrce znají, tím je to
lepší. Jak běží řeč, tak plácnete i hlouposti. Vy často nevíte, co
jste napsal, a to je to. Já často formuluji nějaké pocity. A dozvíte se to
až zpětně, jestli se tam objevilo světlo něčeho nadprůměrného nebo je
to jen další zmnožování obrázků. Vy se snažíte, aby to bylo co
nejlepší.
A myslíte si, že tohle by mohlo být něco
nadprůměrného?
Na to vám neodpovím. Do toho mě nedostanete, abych si takhle naběhl.
Ale ještě k té vaší otázce. Ta debata vypadá, jako že nemám rád lidi,
ale to není pravda. Člověk by měl zůstat s tím filmem sám. Já jsem si
dřív myslel, když byly ty nešťastný debaty, že vždycky ta půlka sálu,
co po filmu odejde, že jsou to ti, co mě nemají rádi. Ale ono to tak není.
Já jsem taky ten typ. Když vidím dobrý film, tak s ním chci zůstat sám.
Mě plky těch tvůrců nezajímají. Já sleduji celé myšlenky – text,
který si rozmysleli. A pak po filmu, který je koncentrovanou myšlenkou
s hutným textem, rok nebo dva promyšleným, tak pak přijde tvůrce a začne
tam plácat nějaké banality, které se zrodí v tu chvíli. Může dojem
z filmu pokazit. Můžu tam hodit pár fórků, ale já fórky
nesnáším.
Právě proto máte třeba na otázku „Co si myslíte
o rodině?“ stále stejnou odpověď, kterou opakujete?
Abych to nemusel rozpatlávat. Protože jinak bych tam řekl nějakou
banalitu, kterou si třeba ani nemyslím, jenom nějak musíte reagovat, teď
a tady.
To podle mě vyplývá i z vašich filmů – že nic není
jednoznačné, na nic není jasná odpověď.
Samozřejmě. To je hrůza tady v té mediální době, že věci jsou
personifikované. Řekne se: „Tak Sedláček je tohle teď.“ A utíkat
i před tímhle je důležité.
Tak pořád je dobré, že vaše jméno Sedláček znamená to, co
znamená. Že to není třeba Troška.
Ale já mám Trošku rád. Viděl jsem úplně neuvěřitelný film.
Jmenoval se Andělská tvář. Já si ho musím sehnat na DVD a budu se na něj
koukat stejně často jako na filmy se Stevenem Seagalem. To je něco
neuvěřitelného. Dadaismus dovedený do dokonalosti. Jak běhají z toho
zámku ve Vranově nad Dyjí k tomu Atlantiku, tam a zpátky, a ty herecký
výkony, všechno. On totiž není zlej, víte.
A taky má určitě rád své diváky. Rád jim vypráví historky
z natáčení…
I já už jsem jeho divákem – tohoto filmu. Stal jsem se
fanouškem.
To je jediné, co jste od něj viděl? Ještě asi Slunce,
seno, ne?
Jo, to zasáhlo v osmdesátých letech. Ta jednička není špatná, to
je klauniáda v podstatě. Pokleslá, ale klauniáda. U toho Trošky je
problém, že jeho humor není moudrý. Je to jen klauniáda, ale není tam
rozměr té moudrosti. Což mají třeba Menzelovy filmy nebo Svěrákovy, ať
jsou třeba jakkoliv nasládlé… Myslím Zdeňka Svěráka, scenáristu… Za
jeho příběhy je nějaká moudrost ještě. To u toho Trošky chybí, v tom
je to o patro níž.
A co byste mu řekl, kdybyste ho potkal?
Řekl bych mu: „Zdeňku, já tě mám tak rád. Ty jsi fajn chlap.“
(Směje se.) Ne, ne, já myslím, že my dva bychom si povykládali. On je
vzdělaný, jen se rozhodl pro tu cestu, po které jde. I když obecně platí,
a platí to i u těch žánrových filmů, že ty filmy poměrně přesně
vyjadřují to, co je ten režisér.
U něj je vlastně zvláštní, že jeho první film byl
o vážném tématu – řešil homosexualitu – ale poté se přiklonil
k tomu, co dělá teď.
Zamiloval se do potlesku. Víte, kolik lidí takhle blbě skončí
s talentem? Pro herce to platí stejně jako pro režiséry. Má nějaké
limity, které jsou i v jeho filmech. Není zlej, to je na prvním místě. Ty
jeho filmy nejsou zlý. Ale já bych teda nechtěl, aby moje děti vyrůstaly na
pohádkách Zdeňka Trošky (pousměje se).
A na čích pohádkách byste chtěl, aby vyrůstaly?
S Čerty nejsou žerty je výborná pohádka. Nebo některé
vorlíčkoviny nejsou špatné. Já sám mám sen natočit pohádku, ale ještě
je na to brzo. A to myslím úplně vážně. Teď se na ni trochu připravuji,
budu dělat kostýmní film o hraběti Šporkovi.
Napsal byste si k ní scénář sám?
Ne, chtěl bych najít někoho, kdo umí napsat dobrý scénář.
Takový, jako psal Svěrák nebo Vorlíček s Macourkem, kteří dělali
takový ty bláznivý věci. Chtělo by to dobrého autora, no. Zvolit správný
jazyk. Akorát máte pravdu, že v současnosti mě dobrý pohádky míjejí.
Ony se buď pitvoří, nebo jsou hrozně psychologický.
Hodně se píše o těch Sedláčkových „zcizovácích“,
i když podle mě to nejsou zcizováky v pravém slova smyslu…
Jasně, to pojmenování jsem pro novináře vymyslel já a nejsou to
zcizováky. U mě to má ten význam, aby divák nepropadl pocitu, že je
v nějakém žánru. Když je to moc veselý, zvážním, okamžitě. Když je
to moc vážný, musíte ubrat. Říct, že i sebetragičtější věc se
z odstupu jeví jinak a že každej jsme chybující, každej jsme občas
trapnej, každej máme špatný stránky. Tak to jsou ty zcizováky.
Právě v Rodině je používáte dost často. Mě by zajímalo,
v jaké fázi přípravy vznikají. Kdy si třeba řeknete „Tak, a teď tam
dám scénu, kde naběhne kluk v kimonu, bude chvíli cvičit a tím to úplně
zabiju.“
To vzniklo až na place. Vlastně i ta scéna s tou sochou vznikla až
později, ta ve scénáři není. Aspoň myslím, já už si ten scénář
přesně nepamatuju. Ono je hrozný, jak se ten režisér musí vyjadřovat
k něčemu, co už má za sebou. Já teď myšlenkově točím úplně
o něčem jiném. Ale ano, hodně toho vzniká až na place. Třeba ta scéna,
jak mají v posteli mládě psa, tak ta se točila v baráku, kde si vycpali
štěně, které jim umřelo. To bylo něco tak hrozného, že když jsem tam
přišel, tak jsem se toho lekl. Tak jsem při natáčení říkal: „Tohle si
musíte dát do postele“ a ještě jsme se domluvili, že ho na konci
převrátí, že to vlastně úplně postavíme na hlavu.
Já jsem si myslela, že to je normální hračka…
Ne, ne, to bylo štěně majitelů toho baráku, které jim nějak
předčasně umřelo. To bylo naprosto šílené. Polovina štábu byla proti,
aby to tam bylo. Já se někdy nechám ovlivnit. Ale často, i když říkají
„nedělej to, to už je moc“, tak si prosadím svoje.
Dnes jsem si právě četla první reakci na ČSFD a někdo tam psal,
že je tam takových scén až moc, že to zbytečně odvádí
pozornost.
Já ty lidi vždycky budu nějakým způsobem štvát, protože já to
prostě neumím jinak. Oni by mě chtěli mít dokonalejšího, než jsem. To
jsem nesnášel na učitelích na školách. To bylo pořád: „Kdybys to
udělal takto, byl bys jedničkář“, „kdybys uvažoval jinak, byl bys
chytřejší.“
A necháváte si od někoho kecat do scénáře?
Nechám. Scénář se liší od výsledku obrovským způsobem.
Vypouštím dialogy, rodí se nové situace. Musím reagovat na situaci –
když se pohádají herci, tak musím trochu změnit vyznění scény, protože
na place je dusno. Tak to dusno zakomponuji do toho filmu, někam to posunu. Jde
o celek. Film je živý organismus, scénář je jen návod. Je to hlídací
pes, aby to začalo a skončilo a nebylo to nelogické. Ale jinak je to jen
něco, od čeho se odrážíte k nějaké spolupráci. Netočím podle
storyboardu. Když máte namalované záběry, tak k čemu je tam potom
režisér? Já chci něco tvořit, já nechci chodit do práce.
Po projekci zaznělo, že během natáčení se trochu lišily
představy vás a Evy Vrbkové…
To bylo i s Igorem Chmelou. Já jsem jim úplně přesně nedokázal
vysvětlit, jak ty vztahy vidím. Oni to chtěli hrát jinak, než jsem chtěl
já. To se mně ještě nestalo. Bylo to poprvé, co jsem musel nastoupit proti
vůli herce. Ale nedělo se to celý film, jen asi dvakrát nebo třikrát. Já
jsem někde v půlce natáčení zjistil, že si ten herec vlastně není
úplně jistý tím, co hraje. A já si musel úplně poprvé prosadit svou
autoritu.
Kde konkrétně se to stalo?
Scény s dětmi. Třeba v lese, tam vím, že jsme to řešili. Třeba
ta scéna ráno, jak se probudí. Taky jak jsou na návštěvě v tom
baráku.
Po projekci byla ale Eva Vrbková očividně
spokojená…
Ano, slyšela potlesk, takže byla. Teď jde samozřejmě ještě o to,
jak si to budou vykládat diváci, jestli si z toho vezmou to, co jsme tím
chtěli říct.
Mně ta scéna, kde se po letech sejdou ti bývalí spolužáci,
hodně připomínala Intimní osvětlení…
Samozřejmě! Já jsem si to pouštěl před natáčením. Moje
oblíbená scéna je, jak oni se tam ožerou a jdou jako pryč a ten majitel
toho baráku začne vyřvávat: „Všechno tady zapálíme, barák
zapálíme!“ Tak to je paráda. Jeden z důležitých filmů
pro mě.
Jak si vlastně vysvětlujete, že jste jeden z mála mladých
režisérů, který se svými filmy dotýká současnosti? Proč to ti další
nedělají?
To je otázka pro ty další, ne pro mě (směje se). Já jsem točil
zatím jen nízkorozpočťáky a tam můžete točit jedině
současnost.
Jak jste vlastně přesvědčil grantovou komisi, že vám právě na
Rodinu peníze dala?
To je vždycky velká chemie a velká magie, jak oni rozhodují. To jsou
lidé úplně z jiného světa a nikdy se předem nedá odhadnout, jak
rozhodnou.
Vypadá to stejně, jak jste ukázal ve filmu Největší z Čechů?
Jste tam s producentem…
…a sedíte tam jako žáčci. Já nevím, jak to dělají ostatní,
vím jenom, jak to děláme my. Ale jak to udělat jinak? Rozumíte. Pro mě
osobně je to hrozně těžký, protože mně při tom naskočí všechny
vzpomínky ze školních let.
Máte to taky tak, že necháte hodně mluvit
producenta?
Já taky hodně vyprávím…ale máte jen krátký čas, protože nás
je tam vždy hodně. No, ale jak to dělat jinak?
Takže pro vás je to vždy ten první krok? Nejdřív peníze od
fondu a pak teprve jinam?
Zatím to tak dělám.
Co nějaké alternativní cesty?
Myslíte, že bych šel s tím scénářem do ČEZu, aby mně na něj
dali peníze (směje se)? Tady nefunguje donátorství. Peníze se pořád
přihazují na soutěže královen krásy a na zkorumpovaný fotbal. Místo aby
si vybrali nějakého umělce – malíře nebo spisovatele třeba. Lidí,
kteří by vydělávali hodně peněz a chtěli jimi tu zemi nějakým způsobem
kultivovat, tady zatím opravdu moc není. Takže já touto cestou zatím nejdu.
I když něco se chystá.
O co jde?
Je v jednání, že bych dělal další film s producentem Jaroslavem
Boučkem. Dělal s Michálkem Je třeba zabít Sekala.
Proč chcete spolupracovat právě s ním?
Protože on se pohybuje v tom světě, kde těm klukům s penězma
může říct, že by mohli být donátoři, nejenom dělat z každého filmu
pochodující reklamu, což je směšný. A že i tohle se vyplatí
z dlouhodobého hlediska.
Máte pocit, že na západ od nás to funguje?
Určitě. Ve Francii, Německu, třeba i Polsku to financování filmů
i kultury obecně funguje. Já jsem byl teď zděšený, že ministr financí
navrhl zdanit knížky vyšším DPH. To se může opravdu vymyslet jen
v Čechách nebo na Slovensku. Že se za to nestydí! Takže prostě takové
prostředí je v Česku. Ale já si na to nestěžuji, jen o tom
mluvím.
Já si myslím, že oproti některým vašim kolegům, kteří
vylezou z FAMU, natočí jeden film a nic, tak vy toho točíte
poměrně dost.
Já jsem pracovitý. Je pěkný pronášet moudra, ale důležitější
je pracovat. Mně z deseti projektů vyjdou dva. To jsou tuny popsaných
papírů, tuny natočených pilotních dílů, ze kterých nikdy nic nebylo. To
byste koukala, co mně všechno nevyšlo – z toho by byl druhý život.
Takže já to beru tak, že když na ně neustále tlačíte novými a novými
věcmi, tak oni vás něco udělat nechají.
Takže pro vás je ideální natočit tak ten jeden celovečerní
film ročně?
Vůbec. Pro mě je ideální natočit jeden úspěšný film, na který
přijde milion diváků a pak pět let nechat ty diváky na pokoji. Napsat
třeba knížku mezitím.
Taky jsem slyšela názor, že když flákáte jeden film za druhým,
že by jim mohla začít klesat kvalita…
Ale tak se podívejte, třeba Billy Wilder, kolik toho natočil. Mě
takovýhle kecy arogantní vždycky hrozně rozčílí! Já dělám práci,
kterou jsem si sám vybral. Nejhorší je, když se umírá v příbězích,
které žijí lidi někoho druhého. Já aspoň žiji ve svém vlastním.
Nečekám, až mně někdo něco milostivě přinese. Já si sám chci řídit
svůj osud. Já točím, abych se uživil. To je všechno. Protože na mě
zatím chodí málo lidí. Až na mě budou chodit víc, tak já přestanu
točit. To je paradox, ale já přestanu. Ale zatím se fakt musím
uživit.
Je vůbec možné natočit v Česku film, kterým si skutečně
vyděláte?
Se podívejte na Vejdělka. Ale já bych něco takového neuměl
natočit. To musíte mít trochu jiné myšlenkové světy. Ale o Vejdělkovi
se bavit nebudeme, ne?
(Omlouváme se našim čtenářům, ale další názory pana
Sedláčka o panu Vejdělkovi byly již off the record…)
Napsat komentář