Debut zafinancovaný z vlastní kapsy, scénář s volnou strukturou, film
vznikající krok po kroku. Jediný den ze života matky a syna, uvězněných
v totalitě osmdesátých let, bojujících o nepopiratelné právo složit
dohromady střípky jejich rodiny. Tím vším je nový film Osmdesát dopisů
Václava Kadrnky, kterého jsme pro Nekulturu.cz vyzpovídali. (Ne)příběh
složený z autobiografických vzpomínek autora, inspirovaný dopisy, jež si
napsali jeho rodiče během roku a půl vzájemného odloučení.
Jak dlouho váš film vznikal a kolik mu ještě schází do
úplného dokončení?
Vznikal dva roky, což je způsobeno hlavně tím, že prostředky sháníme
postupně. Jestli všechno klapne, tak by měl být za půl roku hotový.
Rok a půl jste tedy strávili psaním scénáře a půl roku
samotným natáčením?
Tak nějak. Samotnou realizaci provázely různé velmi složité peripetie.
Nemá ani cenu vše popisovat. Stanovili jsme si cíl, že jsme opravdu
nechtěli mít pevný scénář ještě před natáčením. S materiálem jsme
stále pracovali. Není to látka, která by vyžadovala pevnou dramaturgickou
strukturu a poté se jen zinscenovala. Přišla by tím o život.
Během samotného
natáčení tedy došlo k výraznějšímu posunu?
Ano, k naprosto zásadnímu. Tím, že se nám nedostávaly peníze, jsme
museli změnit náš přístup. Přemýšlet, jak to udělat lépe. Samozřejmě
ne na úkor kvality. Největší změnou bylo rozhodnutí vyprávět celý
příběh z pohledu chlapce. Tedy mě. Na začátku jsme také plánovali
natočit celý rok bez otce. Poté jsme dostali výborný nápad ukázat jen
takovou kapku moře, která by v sobě zároveň nesla celek. Tedy ukázat
jeden jediný den ze života matky a syna. A v tom jediném dni vyjádřit
tíhu absence otce. Tohle film dokáže nejlépe. Ukázat jen zrnko, aby divák
zároveň mohl cítit celé pole.
V jak velké míře jste využil oněch osmdesáti
dopisů?
Nakonec tam z nich zůstaly jen určité vpády, citace. Zůstala hlavně
emoce. Ale všechno je stále v procesu a myslím, že je zapojíme
ještě víc.
Byl jste ještě dítě. Jaké pocity a vzpomínky jste si
uchoval?
Pro mě a maminku to bylo nejtěžší období. Vyrostl jsem v opravdu
pevném rodinném svazku – rodiče se měli velmi rádi a mají stále.
V té době nám, hlavně rodičům, nebylo dobře a rozhodnutí táty odejít
bylo správné. To jsme nikdy nezpochybňovali, protože ta doba byla hnusná.
Zůstaly ve mně vzpomínky na konkrétní vjemy. Film ukazuje totalitu
specifickým způsobem – nejsou tam žádní estébáci, ale třeba
zavírání dveří, kroky – to všechno na dítě dopadá. A za těmi
dveřmi se rozhoduje třeba o osudu člověka. Já jsem v té době nedokázal
celistvě pochopit, co to ta totalita vlastně je. Což myslím nechápalo ani
spousta dospělých lidí. Hlavní, co jsem cítil, bylo, že chci být hrozně
moc s člověkem, kterého mám rád, a přitom mi to není umožněno.
Film obsahuje scénu, ve které jde maminka za doktorem. Ten jí za
úplatek napíše hlášení, že by jejímu zdravotnímu stavu pomohlo, kdyby
svého syna pustila do Británie za tatínkem. Pomohl tento krok nějak
konkrétně i vašemu odstěhování?
Velmi těžko říct, co nakonec doopravdy pomohlo. Maminka skutečně
každý den bojovala, snažila se všemi prostředky. Ovšem v rámci
určitých mezí. Samozřejmě i ten úplatek dala, ta doba byla taková.
Vůbec jsme se nedopátrali, proč nám to nakonec povolili. Dali nám jen jednu
podmínku – aby nás pustili, museli jsme se vzdát československého
občanství. Čemuž chybí logika. Je úplně absurdní, že když jsme
odjížděli, nebyli jsme vlastně Češi.
Do hlavních rolí matky a
syna jste obsadil neherce. Jakým způsobem jste je vedl?
Oni neměli ponětí o celku scénáře. Nedával jsem jim ho číst.
Každý den jsme začínali znovu. Zuzka se vždy zeptala, co bude, a já jsem
jí to vysvětlil. Točili jsme hodně záběrů, protože tím, že nejsou
herci, tak si to nedokáží zafixovat stejně. Zároveň, když to herec
zafixuje stejně, tak hrozí, že to zafixuje uměle. Já jsem potřeboval něco
spontánního, ty oči. To bych s hercem nikdy neudělal, to neumí. Oni to
dokázali, i když jsme museli natočit hodně materiálu.
Volba neherců byla tedy záměrná?
Určitě. Chtěl jsem pracovat s určitou niterností. S něčím, co je
velmi jemné. Samozřejmě jsem nechtěl žádnou psychologii, žádné
metodické přístupy k herectví. Chtěl jsem úplně elementární věci –
pohled, smutek, radost. A myslím si, že ti neherci přispěli k niternosti
filmu. Ztvárnění je hodně minimalistické. Vy jste teď viděli scénu,
která je o skořápkách a o dopisu, krocích a dveřích. Zároveň
věřím, že přinese pravdivou emoci, na kterou si vzpomínám.
Jsou podle vás tyto niterné emoce přenositelné i na diváky?
Dokáží je správně vstřebat?
Myslím si, že zobrazují obecné roviny – otec pryč, matka… Myslím
si, že to vytváří filmová řeč, ne příběh. Když to vypráví
příběh, tak je to špatně. To obecné má vyprávět filmová řeč a
rytmus. To mě na filmech zajímá. Lepší je nechat divákovi svobodu a emoci
akumulovat do určitých bodů filmu.
Mohl byste v krátkosti představit našim čtenářům svou
dosavadní tvorbu?
Vystudoval jsem režii na FAMU, natočil bakalářský film Lidé
z autobusu, který měl na festivalech docela úspěch. Vyhrál jsem s ním
mnichovský festival a dostal jsem za něj cenu Evropského filmového institutu
na podporu mladých profesionálů. Pak jsem věnoval hodně času přípravě
celovečerního filmu, který nakonec nevyšel. FAMU jsem absolvoval
s dokumentem Druhý život dřeva. Teď vyhrál festival v Řecku a běží
v Japonsku v distribuci. Zvolil jsem si osobnější, autorštější cestu.
Jsem takový solitér, tím, že jsem i sám sobě producentem.
Jakým způsobem bude film uveden?
Bude uveden běžně do kin. Distributora už máme. Plán, jak pokrýt
postprodukci, taky existuje. A díky prezentaci ve Varech jsem získal naději
na uvedení na docela dobrých zahraničních festivalech. Takže by měla být
premiéra tam. Nic konkrétnějšího ale zatím neprozradím, protože není
ještě nic jisté.
Napsat komentář