U příležitosti spuštění 5. ročníku přehlídky asijských filmů
FILMASIA, která se odehrává ve dnech 3. – 6. prosince 2009 v kinech
Aero a Světozor, jsme se rozhodli vyzpovídat Jiřího Flígla, hlavního
dramaturga festivalu, filmového publicistu a editora českých stránek
o asijském filmu Rejže.cz. Mluvili jsme o filmech, zemích
i penězích…
Jak vznikla Filmasie?
Byla to před pěti lety iniciativa Karly Stojákové, která předtím dělala
dramaturga asijské sekce na Febiofestu. Jelikož je to její srdcová
záležitost, rozhodla se zřídit vlastní, specializovanou přehlídku. Bylo
to pro ní jednodušší o to, že již měla kontakty. Navíc, asijská
kinematografie byla tehdy, v roce 2004, na vrcholu zájmu.
Jaký je od té doby vývoj?
Těch pět let, které má přehlídka asijských filmů za sebou, výborně
dokládá hlavně to, jak se u nás, ale i ve světě, mění vztah
k asijské kinematografii. V roce 2004, když začínala, měla Filmasie
největší podporu, to byl vrchol, velký boom. Bylo tehdy nejvíc filmů a
dvě kina promítala celý týden. Postupně klesá počet filmů i projekcí,
až jsme letos na minimu. To je ale zase na druhé straně vstřícné
k divákům, že si nemusí vybírat z více filmů, které běží
současně. Za kvalitou předváděných snímků si totiž nadále rozhodně
stojíme!
Kolik očekáváte diváků, myslíte, že naplníte
sály?
To bychom chtěli, ale málokdy se to povede. Navíc je zřejmé, že po
minulých letech zájem trošku opadává, je vidět, že je to hodně módní
záležitost. Lidé dnes více stahují z internetu. Nepřilákáme je tak
snadno, když nemáme nějakou žhavou novinku. V provozu bude proto i malý
sál Světozoru, kde je větší šance, že se naplní. Jinak ale budou
klasicky fungovat kina Aero a Světozor, kde se promítne celkem třináct
filmů, z toho jedenáct japonských a dva korejské.
Jakou máte propagaci?
Víceméně žádnou. Jak se ukázalo v minulých letech, najít sponzora pro
asijský festival v českém prostředí je téměř nemožné. Z českých
firem to nikdo podporovat nechce a asijské se právě naopak nechtějí
spojovat s asijskou kulturou, protože se snaží vystupovat jako světové
firmy, ne asijské. Byť jsme se léta snažili sehnat sponzora,
nepovedlo se.
Co kulturní instituce, vyslanectví?
První ročník měl silnou podporu Korejského vyslanectví, i proto mohla
Filmasie vzniknout, pak to již ale nebylo tak slavné. Každý rok se doufá,
že to vyjde s konkrétním velvyslanectvím země, na kterou se ročník
specializuje, ale jsou tam zádrhely. Vloni jsme měli Čínu a na vyslanectví
nám řekli, že kdybychom chtěli kolekce filmů, nebyl by problém, ale
musíme zaplatit dopravení hostů, ne filmařů, ale výboru.
Kontrolní komunistický výbor?
To zrovna ne, ale mají to tam udělané tak, že existuje jedna společnost,
která obecně spravuje filmy, a když jde něco přes ně, oni se tam chtějí
podívat.
Máte nějakou konkurenci?
Konkurenci máme v zimě, protože málokomu se chce chodit ven… Je velkým
otazníkem, jestli tu úzce profilovaný festival má smysl. Velké asijské
filmy se dostanou i na velké festivaly – Karlovy Vary, FebioFest a jiné.
My se snažíme a musíme dělat kompromisy, velkou část našich diváků
tvoří lidé, kteří ty filmy už vlastně viděli. Trochu pesimistický jsem
i kvůli tomu, že vloni jsme na závěr měli velký hit a lidí nepřišlo
tolik, kolik jsme čekali.
Co stojí za přípravou takového festivalu? Je to hodně
práce?
Obecně vzato festivaly jsou velká práce.
A konkrétně?
No ty velké na to mají velké štáby, Filmasie je možná až unikátní
v tom, že hlavní štáb tvoří dva lidi, pak nějací další na mediální
propagaci, grafiku a tak. Celkově i s přípravou katalogu je nás kolem
deseti. Gró je ale stále na dvou lidech, hlavně na Karle, která to celé
organizuje, aby se akce vůbec udála.
Jsou taková prohlídka nebo festival výdělečné? Návštěvnost
pokryje zřejmě tak tiskoviny…
To jo. Ale pořád je to jeden z tří hlavních zdrojů. Dalším, i když
mnohem větším, je grant od Ministerstva kultury. V porovnání s velkými
festivaly máme malou částku – sto tisíc. Letos jsme požádali
i o grant na Japan Foundation, ty dostaneme až po akci, když vykážeme
faktury a tak, to je taky kolem stovky. Zisky z návštěvnosti se pohybují
v řádech desítek tisíc. Je to prostě taková dobročinná činnost,
snažíme se zaplatit lidi, kteří dělají profesionálně, ale konkrétně my
jako tvůrčí duo z toho nic nemáme.
Takže jste takoví samaritáni a nadšenci. Podle jakých kritérií
se na Ministerstvu kultury přerozdělují peníze na takové akce, jako je
Filmasie?
Festival žádá o konkrétní částku, co oni schválí buď kompletně, nebo
to sníží. Velké akce tedy logicky žádají o velké částky. My jsme
vlastně nikdy o žádné velké peníze nežádali, ale taky bychom je
zřejmě ani nedostali. Loni to bylo nejvíc. Taky je potřeba myslet na to, že
je finanční krize, všechny festivaly mají snížené náklady. Jinak jde ale
vysloveně o to, že jako malý festival musíme shánět peníze odjinud, což
nejde tak lehce a což se možná i negativně odrazí na budoucnosti
Filmasie.
Ty působíš jako hlavní dramaturg. Mohl bys vysvětlit, jak se to
dělá, že se sem dostanou filmy, které nejsou v naší
distribuci?
V podstatě každý, kdo dokáže sehnat kapitál, si může udělat
festival – pokud má potřebné know-how. Jde jen o to, rozmyslet si, jaké
filmy chceš prezentovat, a oslovit majitele práv pro daný region, kde budeš
promítat. Zpravidla je to distribuční firma, která film uvedla v krajině
vzniku – anebo se od ní dovíš, komu svěřila distribuční práva
v zahraničí nebo Evropě.
Jestli to neděláš po známostech, je to pak již jen vysloveně hokynářská
záležitost, kde musíš smlouvat o cenu. To záleží od toho, s kolika
penězi můžeš disponovat. Do velkých festivalů a prohlídek se filmy hledat
nemusí, ty se jim samy nabízejí, my bohužel musíme smlouvat.
Podle čeho vybíráš filmy, které se pokoušíš získat?
Sleduješ světové trendy?
Jo, trendy, to rozhodně. Co jde v kinech, co má ohlasy na festivalech, pak je
ale ještě potřeba vybalancovat to všechno tím, co je dostupné. Když
třeba vezmu víc filmů od stejné společnosti, třeba mi dají slevu. Pro
nás je navíc výhoda v tom, že my konkrétně bereme ochotně nejen
aktuální věci, ale i starší, takže je to kompromis. Není pro nás nutné
vzít nový film od nějaké společnosti, který bude možná drahý, když
máme možnost vzít starší, kvalitní a levnější věci, se kterými se
český divák ještě nesetkal.
Jak jsem ale říkal, nedá se očekávat nějaké bouřlivé nadšení, trend
na velkých festivalech je teď v objevování malých kinematografií Afriky a
Latinské Ameriky. Asie je víceméně soběstačná, takže se jí věnuje
míň pozornosti.
Čili jde i o to, že jiné kinematografie se snaží hledat
kontakty, možnosti prodeje, zatímco Asie si vystačí sama?
Jo, na festivaly je orientována vysloveně jenom Čína, kde se v posledních
letech dospělo do stadia, že se dělají kvanta filmů, které jsou dělané
podle obrazu festivalové poptávky a výsledkem je taky, že za moc
nestojí.
Všechny filmy, které promítáte, se již někde ve světě
promítaly…
Filmy letošního ročníku byly uvedeny na světových festivalech a
zaznamenaly tam velký úspěch. Jediná výjimka je korejský film,
blockbuster, který byl právě velmi úspěšný doma, u toho jsme chtěli
ukázat, co je populární v Koreji.
Ty si velkým obdivovatelem japonských filmů. Tohle by měl být
tedy tvůj vysněný ročník. V čem se bude lišit od
předchozích?
Předchozí dva roky jsme se zaměřovali na profilové země Číny a
Hongkongu, tedy především populárních filmů, letos půjde spíš
o studiovou tvorbu, což právě znamená nejenom těžkotonážní artovky,
ale ukázat, že škála žánrů je široká a rozhodně nejde divácky
o něco nepřitažlivého.
V zásadě můžu říct, že když beru do úvahy, že se podívám na filmy,
které bych rád viděl, tak to vysněný ročník je, protože šest filmů
z těch jedenácti patří do kolekce Love Cinema. Je to projekt, který vznikl
kolem roku 2000, kdy malá produkční společnost CineRocket, právě
v období, kdy byla japonská kinematografie na naprostém vrcholu
mezinárodní přízně, oslovila šest význačných režisérů – již
etablovaných, aby natočili svůj vlastní celovečerní film na téma
„opravdová láska“. Nejznámější je Visitor Q Takashi Miikeho.
Takže jsi vybral takový romantický mód?
Dá se to tak říct. Každý z těch filmů je ale úplně jiný než
ostatní. Všechny slavily velký úspěch na světových festivalech, ale
každý z jiného důvodu.
Bude i tradiční hororová noc?
Bude, i když jsme ji tak tento rok nenazvali, protože striktně vzato to
horory nejsou. Spojuje je ale téma upírů. Jde o protipól k současnému
trendu Twilightu – unylá romantika proti skutečné, fyzické žízni
Žízně. Je to velice intenzivní film Chan Wook-parka (Oldboy) o chtíči
skutečně tělesném, o touze.
Co se dá očekávat od příštích ročníků ?
Principielně jsme zatím představili pět nejsilnějších a
nejstabilnějších kinematografií na Dálném Východě. Na jednu stranu se
nabízí představit ty menší, nebo dokonce neobjevené kinematografie nebo
pelmel z vícera. Do teď jsme ukazovali spíš populárnější
diváčtější věci, možná by bylo ambiciózní podívat se na něco
specifičtějšího. Třeba Indonésie – v Čechách existuje skvělá
každoroční přehlídka organizovaná velvyslanectvím.
To je dobrý můstek.
Určitě. Oni se opravdu snaží sem tu kulturu dostat. Velké země jsou
problematické, paradoxně se s nimi hůř domlouvá. Na velkém festivalu se
může dát blok filipínských filmů, profilovou programovou sekci, na kterou
se přijdou podívat diváci, ale my musíme být diváčtější, přilákat
lidi na určité tituly nebo směr spíš než konkrétní krajinu, i když by
to bylo zajímavé; Indonésie produkuje možná 30 filmů ročně. To
je dost.
Co takové Thajsko, které letí v posledních letech?
Thajsko jede, to je pravda. Ale taky, když se koukneme na vývoj trendů, tak
je prototypem módní vlny. Zavedlo se hororem a bojovými filmy, ale teď jim
již dochází dech a přicházejí stále s obskurnějšími verzemi těch
samých témat, až to vypadá jako situace těsně před pádem.
Na co bys chtěl na závěr ještě nalákat diváky?
Letošní filmy jsou takovou zajímavou parafrází na hity, které jedou
v kinech – třeba 2012. Budeme promítat korejský zářez do žánru
katastrofického filmu s humorem, který se možná svou lidovostí dá srovnat
i s hollywoodskou naivností ve scénářích, a do toho emoce a destrukce,
prostě jak to má být. Tenhle motiv je přítomný i ve Fish Story, který se
bude promítat na zahájení přehlídky. Jak jsem už říkal, parafrázován
bude i letošní hit Soumrak – korejským hororem Žízeň, ale
i japonským upírským snímkem ze středoškolského prostředí, kde opravdu
stříkají gejzíry krve, vyskytuje se bizarní humor a tak dále…
Napsat komentář