Letní filmová sezóna se kvapem blíží ke svému konci, a než se
dočkáme mírně opožděné premiéry Kovbojů a vetřelců, velmi
zpožděného Green Lanterna a absolutně směšně odložené Super 8,
přicházejí opice. Může se to zdát jako krok zpět vracet se k lidoopům,
ale remake ze světa Planety opic se pokouší nejen posunout hranice možností
digitálních kouzel. Zároveň se snaží nehanobit své kořeny, jak se to
málem podařilo Timu Burtonovi s verzí z přelomu tisíciletí.
Lidstvo si už dokáže poradit s kdejakou nemocí, přesto přežívá
řada chorob, které jsou nezvratné. Will Rodman je vědec, který pracuje na
léku, který by vymýtil Alzheimerovu chorobu. Má na něm osobní zájem,
protože jeho vlastní otec jí trpí. Pokusy s nejnovějšími verzemi se
provádějí na opicích, které prokazují výtečné výsledky. Situace se
ovšem zvrtne, výzkum se přeruší a Willovi zbude na krku jenom šimpanzí
mládě. Vezme ho na výchovu domů, kde zjišťuje, že opičák, kterého
s otcem pojmenují Caesar, nejspíš podědil něco po svých rodičích.
Projevuje neobyčejnou inteligenci. Zní to pěkně, ale s lidskou inteligencí
a vysokým IQ se ještě nepojí společenské porozumění a pochopení práva.
Nedobrovolně tak končí v záchytné stanici s ostatními opicemi, kde se
rozhodne, jaký život si zvolí.
Zatímco představitelé opic hrají skvěle, a to i zásluhou herců jako
Andy Serkis skrytých za digitálními maskami, s herci lidí je to o řád
horší. Jejich nemohoucnost je založena už na scénáři, který jim
nevyčlenil dostatek místa a příležitostí.
Když koncem šedesátých let na kinosály po celém světě zaútočila
vůbec první Planeta opic, získala si popularitu a kultovní status. Jednak
díky práci maskérů, kteří z herců vytvořili polidštěné opice,
z nichž se staly filmové ikony, a taktéž rozuzlením, v němž byli
všichni šokováni odhalením, že planetou opic je samotná Země. Letošní
Zrození planety opic neposkytuje auru výjimečného sci-fi projektu, která je
vlastní zbytku série. Ovšem na rozdíl od ní nabízí nezpochybnitelné
filmové kvality, jejichž prostřednictvím se řadí mezi nejlepší
velkofilmy letošního roku. Poděkovat za to může především fenomenální
trikové stránce, díky které by si mohlo Zrození planety opic snadno na
počátku příštího roku odnést Oscara.
Pokud jste někdy slyšeli
o trikovém studiu WETA, většinou to bylo ve spojitosti s věhlasnými
úspěchy na poli této profese. Pracovali na Jacksonově trilogii Pán prstenů
i King Kongovi a své prsty mají i v Cameronově velehitu Avatar. Už
z toho vyplývá, že se od nich nedá čekat šlendriánská práce a že
rádi hledají výzvy, které pokoří. Vypořádali se přitom jak s odkazem,
který zanechali maskéři původních Planet opic, tak s příklonem
nynějších tvůrců k výrazně reálnějšímu ladění. Opice jsou tak
nadmíru věrohodné, zároveň si ponechávají emoční aspekty lidí, a tak
je jejich sledování nejen zábavné, ale i poutavé, protože jim
nechybí duše.
Zatímco představitelé opic hrají skvěle, a to i zásluhou herců jako
Andy Serkis skrytých za digitálními maskami, s herci lidí je to o řád
horší. Jejich nemohoucnost je založena už na scénáři, který jim
nevyčlenil dostatek místa a příležitostí. Svůj díl viny má i typový
výběr protagonistů, který snímku nesedne. V čele pranýřovaných stanul
James Franco, jindy pozoruhodný mladý herec, který by si kvůli oscarové
slávě nechal ruku řezat. Ve Zrození planety opic ztvárnil ústřední
postavu vědce, který se o Caesara stará. Jenomže je ve svém podání
velice monotónní a nenápaditý. Jako by všichni dostali příkaz, aby se ve
svém hereckém výkonu brzdili, neboť by v opačném případě zastínili
opičí spoluhráče. Řídí se tím i objev Milionáře z chatrče Freida
Pinto, která vypadá hezky, ale když přijde na její vztah s postavou Jamese
Franca, zoufale chybí milostné jiskření. Tom Felton, který pak čerstvě
vyklouzl z potterovských osidel, jenom zbytečně tlačí na pilu a
nejzápornější postavu představení staví na bezduché agresivitě a
nenávisti.
Naštěstí všechny spojuje
poutavý příběh, jehož logické lapsy se omezují na hollywoodské
zjednodušení procesů vývoje a testování nových medikamentů. Ve zbytku se
pak soustředí na opičí duši. Caesar je od začátku plnohodnotnou postavou,
která díky svým genetickým predispozicím může projevovat značné
množství inteligence, jež se pomalu stupňuje. S tím, jak se více podobá
lidem, mu tvůrci umožňují zajímavý konflikt o to, kam vlastně patří.
Je více opicí, nebo člověkem? Volba je zdůvodněná řadou jasně
čitelných a pochopitelných scén. Nakonec film mile překvapí tím, že se
autoři nenechali strhnout a celé dění se nezvrtne do globálního
měřítka, nýbrž zůstane lokální a krom toho navýsost intimní skrze
Caesarův boj o vlastní místo na Zemi. Sympatickým rozhodnutím je, že
opice se stanou dominantním druhem spíše lidským přičiněním než
v důsledku krvavé vzpoury. Kde se všechny letošní blockbustery jako
Transformers 3 ohánějí slovem epický, tam se režisér Rupert Wyatt
citlivě zaobírá vykreslením Caesarova charakteru. A vychází mu z toho
dílo, ze kterého si není možné dělat opičky.
Zrození planety
opic (Rise of the Planet of the Apes, 2011)
Režie: Rupert Wyatt
Scénář: Rick Jaffa, Amanda Silver
Kamera: Andrew Lesnie
Hrají: James Franco, Freida Pinto, Andy Serkis, Tom Felton,
Brian Cox
Délka: 105 minut
Premiéra v ČR: 11. 8. 2011
Napsat komentář