Letošní pekelně vražedné léto do kina sice příliš nevábí,
nicméně nabídka premiérových titulů je poměrně pestrá. Mezi řadovými
sequely, sezonním balastem a očekávanými hity (potenciálně startujícími
nové série), se naopak skrývá i jeden dopředu ohlašovaný konec.
A protože nejde o nikoho menšího než známého zdatného vysavače
rodičovských kapes, zeleného zlobřího guru Shreka, nezbývá nám, než se
na jeho finální úklonu početnému publiku pozorně zaměřit.
Shrek je totiž v animovaném univerzu posledních let skutečnou
celebritou, a navíc má po kvalitativně velmi problematickém třetím dílu
skutečně co napravovat. Je tedy Shrekovo poslední zvonění jen matně
pochmurnou vzpomínkou na zlaté časy či naopak grandiózním odchodem
v plné formě?
Hledání odpovědi na tuto otázku rozhodně není jednoduché a během
sledování snímku režiséra Mika Mitchella se časem promění v dosti
komplikovaný rébus. Tvůrčímu týmu Shrekovy labutí písně totiž
rozhodně nelze upřít evidentní snahu o návrat na ztracené pozice.
Kýženým pomocníkem zvíci steroidového koktejlu podávaného v neckách
měl pravděpodobně být i zlobří posun do třetího rozměru; podobně jako
u Souboje titánů a další zpřízněné provenience, ždímající
zisky z aktuálního 3D boomu, je kvalita provedení velmi diskutabilní.
Potěší sice úvodní průlet do kočáru Fioniných rodičů a první
dynamické setkání s „okošťacenými“ čarodějnicemi (Jaga a spol.
citující famfrpál), vše ostatní je pak podprůměrná centrifuga
z holandského lunaparku 80. let, která na sebe poutá přehnanou pozornost a
zbytečně tříští děj. Ten naopak patří k silnějším stránkám filmu,
i když o žádnou esenci ryzí originality samozřejmě ani tentokrát nejde:
Shrek se na prahu své osobní (třícátnické?) krize touží vrátit ke
zlobřím kořenům a opětovně si vychutnat opojnou příchuť lidského
strachu. Neopatrně se přitom zaplete s jedním z nejlepších záporáků
série, úlisným skřetem Rumplcimprcamprem, který ke všemu disponuje
potměšilým divým ptákem. Tedy husou. Jedním bezmála analfabetickým tahem
pera Shrekův dosavadní život mizí, a náš zlobří hrdina má jediný den
na to, aby dal vše do pořádku. A to ve světě, kde ho nikdo z jeho
přátel nezná, protože Shrek se tu nikdy nenarodil.
Jak je vidno, shrekopisci si v poslední kapitole za inspirační vzor
zvolili mimo jiné Charlese Dickense, Franka Capru a Tima Burtona a
předkládají rodinnému publiku překvapivě neinfantilní temnou vizi ztráty
iluzí, bohužel s nezbytně cukerínovým happyendem. Halasnými
popkulturními odkazy se tentokrát naštěstí docela skrblí, jejich údernost
je ale značná. Z nově zjevivších se postav zaujme především nájemný
asassín Krysař, jenž zde se svou flétnou předvede pestrý repertoár,
jímž si postupně podmaní čarodějnice i zlobří guerillu. Poněkud
pochybnou korunou snímku jsou pak dílčí posuny již známých charakterů
vinou Shrekova nezrození se: zatímco Fiona coby zlobří atamanka je poměrně
spolehlivým zdrojem komiky i romantična, Kocourova transformace do
obtloustlé letargické bečky intenzivně nudí. Nejhrůznější proměnou
však prošel Osel – z původně zábavného sparring partnera je na konci
tetralogie otřepaná a permanentně iritující unavená fangle, jíž
v pochybné zábavnosti konkurují v Zemích koruny České snad jen Dagmar
Patrasová, maximálně turbulentní hošani a šikovní čertíci ze stáje
Zdeňka Trošky. Tuhle násilnou degradaci nevinného animovaného tvora si tedy
scenáristé rozhodně odpustit mohli. Nicméně za kvalitní řemeslo, které
Josh Klausner a Darren Lemke prokazatelně odvedli v jiných bodech scénáře,
zase můžeme částečně odpustit my jim. Vypravit hrdinného reka na
zasloužený odpočinek totiž věru není věcí jednoduchou. I když
loučící se zlobr laťku vedoucí na vejminek plavně
nepřelétává, ale jen s nedbalou elegancí přelézá (maskuje při tom
stařecký třas!), buďme rádi alespoň za to, že podlézání se nekoná.
Následné zlobří exhumace se ale doufám již nedočkáme. Takže dobré
spočinutí, milý Shreku!
