Eva na rozdíl od Rosemary nezplodila dítě se samotným pánem temnot,
přesto je její chlapeček zosobněním zla. Skotská režisérka Lynne Ramsay
ve svém nejnovějším snímku Musíme si promluvit o Kevinovi
výraznou filmovou řečí vypráví o mateřství i současné nemilosrdné
společnosti. Přestože divákovi nedává nic zadarmo, nebo možná právě
proto, získal snímek všemožná ocenění kritiků i publika a pro Tildu
Swinton se postava Evy možná stane životní rolí.
Předlohou se snímku stala stejnojmenná kniha současného amerického
autora Lionela Shrivera. Ač je filmová verze dílem autorky, odmítá
jakékoliv emoce. Obraz je naprosto ledově chladný a odosobněný. Stejně tak
vyprávění nedává žádná východiska pro pochopení strašlivých
událostí (hromadná vražda spolužáků). Tím ze sebe režisérka sejmula
jistou zodpovědnost za interpretaci či společenské moralizování.
Současně však nahlíží na vysoce aktuální téma prostřednictvím
příběhu matky mladého násilníka, čímž tématu nenápadně dodává
jistý ženský prvek.
Konstrukce příběhu matky, jejíž syn spáchá hrozný, společensky
odsouzeníhodný, zločin, strhává k představě, že se bude autorka ve
vypjatých situacích snažit svoje postavy pochopit či nahlížet události
jejich pohledem. Je tomu však právě naopak. Se zájmem, ale bez vlastního
citového vkladu, stejně jako když pozorujete cizí pohřeb, pronásleduje
postavu Evy, kdysi úspěšné moderní ženy, která se snaží vyrovnat
s vlastní vinou.
Snímek si pohrává s jistotami diváka hned na několika úrovních,
čímž ho zároveň konfrontuje s jeho vlastními rychlými soudy ve
skutečném světě. Samotné vyprávění je velice uzavřené, dějová
vodítka, která vedou k strašlivé minulosti Evy a její rodiny, vydává jen
velice neochotně v podobě dosti subjektivizovaných flashbacků. Až do konce
ovšem vlastně divák neví, co se stalo. Zároveň i vodítka k pochopení
postav jsou dosti protichůdná. Zatímco v první polovině příběhu je
vztah Evy a jejího syna Kevina zobrazen v náznacích jako problémový
z obou stran (Eva od prvního okamžiku přistupuje k mateřství jako
k určité povinnosti, nikoliv však citově), druhá polovina snímku
předpoklady o Evině neschopnosti mateřského citu vyvrací.
Přestože nutkavá touha po interpretaci a pochopení násilí ve školách
hledá příčiny i v podobě britského (v knižní předloze amerického)
školství, i tímto směrem nás vede režisérka jen do slepé uličky. Téma
není politizováno a je naznačeno jen v jedné Kevinově větě o škole,
kterou pronese ve vězení: „Ty vůbec nemáš tušení, jak to tam
vypadá.“
Hrozivé události se tak touto nejasností stávají spíše vyvrcholením
stejně tak nepochopitelného a nemocného vztahu syna a matky a katalyzátorem
jisté reflexe společnosti rychlých soudů a nenávisti. V konečném
důsledku lze snímek Musíme si promluvit o Kevinovi chápat i jako
jisté podobenství, v němž vystupují modelové postavy. Kevin je
zosobněním zla a jeho matka s sebou nese břímě hříchu za zplození
tohoto zla. Právě mnohoznačnost příběhu, která tkví v kontrastu
aktuálního tématu a uměleckého, vybroušeného filmového stylu, dává
divákovi možnost používat v kině po dlouhé době hlavu.
Přes výrazně odosobněnou filmovou řeč, která je přerušována jen
hrdinčinými subjektivizovanými mlhavými vzpomínkami, režisérka Lynne
Ramsay v podstatě vyzývá diváka k účasti. Tím, že nedává vodítka
k vysvětlení příčin událostí skrze psychologické analýzy postav a
zbavuje příběh jakékoliv interpretace, diváka provokuje k neustálému
přehodnocování jeho stanovisek. Právě tento požadavek aktivního
sledování v hávu výrazně osobitého stylu dělá z Musíme si
promluvit o Kevinovi nezapomenutelnou filmovou událost.
Musíme si promluvit o Kevinovi (We Need to Talk About Kevin, Velká
Británie/USA, 2011)
Režie: Lynne Ramsay
Scénář: Lynne Ramsay a Rory Kinnear
Kamera: Seamus McGarvey
Hrají: Tilda Swinton, John C. Reilly, Ezra Miller, Siobhan
Fallon, Alex Manette a další
Délka: 112 minut
Premiéra v ČR: 23. 3. 2012
Napsat komentář