Pět let po teroristických útocích na World Trade Center přichází do kin snímek oscarového režiséra Olivera Stona, jenž zachycuje 11. září očima dvou policistů a jejich rodin. Podařilo se kontroverznímu filmaři dostát svému jménu, nebo snímek utopil v melodramatické fresce?
Události ze září 2001 poukázaly na nepochopení a problémy mezi Západem a zeměmi Blízkého východu. Přestože je 
potřeba hledat pravé příčiny vražedných útoků islámských militantních složek, Stone jako kdyby před tímto problémem zavíral oči. Alibisticky si vybírá dva policisty, kteří jako jedni z mála přežili pád dvou hlavních budov, a soustředí se na jejich životy, rodiny a myšlenky.
Úvod filmu se rozbíhá s lehkostí, během několika minut se obrazem seznamujeme s ústředními hrdiny Willem Jimeno (Michael Pena) a Johnem McLoughlinem (Nicolas Cage), jejich prací, povinnostmi a věrností k policejnímu sboru. Stone dokáže udržet diváka v očekávání nadcházejících událostí a podaří se mu "udeřit" v nepředvídatelný moment. Věrně se drží hlavních postav, neopouští je ani při osudových nárazech, ze kterých si divák "užije" pouhý stín padajícího letadla. Následný chaos v newyorských ulicích vykresluje s rutinní autenticitou a mapuje znaky potřebné k nastolení atmosféry (krvácející lidé, všudypřítomný prach, výpadek mobilní sítě, křik raněných, policejní sirény atd.).
Po zavalení budov se oba policisté ocitají šest metrů pod sutinami a bojují s těžkými zraněními. Při životě se udržují vzpomínkami na "osudové" chyby v manželství, povídáním o dětech, psech a dalších sentimentálních
nesmyslech, které váhu filmu akorát shazují. Stone se zbytečným respektem k žijícím policistům (oba při natáčení asistovali jako odborní konzultanti) strhává vážnost situací k patosu telenovel. Sklouzává do laciného ždímání emocí, nechává postavy vzpomínat na malichernosti (první zatlučený hřebík se synkem, poslední pusa s manželkou, nedodělaná polička do kuchyně apod.) a nutí divákovi osudy lidí, ke kterým nedal čas vybudovat si vztah a pochopení.
Herecké výkony Nicolase Cage a Michaela Peny (oscarový film Crash) se omezují na pouhé hekání a stěžování si pod nánosy prachu a betonu. Dostávají minimum prostoru (paradoxně), většinu filmu je zabírán pouze jejich obličej. Do popředí se tak dostává Maggie Gyllenhaal coby těhotná manželka Willa Jimena, jež dokáže navzdory schematičnosti vdechnout postavě trochu věrohodnosti.
Oliver Stone natočil svůj nejméně podařený film, ve kterém jasně dokazuje nedostatek střízlivosti a odstupu k události, která Američanům stále připomíná a symbolizuje nejtemnější období končícího úřadu prezidenta George W. Bushe. Bez jakýchkoli politických a kritických ambicí si vypůjčuje katastrofický motiv a nasazuje na něj klasický vzorec: tragédie – hrdina – happy end. Stejný vzorec, s jakým zápasí Godzilla nebo nikdy nekončící variace únosů letadel / vlaků / lodí. Příčiny útoků, kritika establishmentu i ideologická jednostrannost zde ustupují do šovinistického stínu oslavy lidství, dobroty a solidarity.
Chcete-li se na 11. září podívat bez patosu a klišé, zkuste raději Let číslo 93 (United 93), který právě přichází do kin.
Originální název: World Trade Center
Distributor: Bontonfilm a. s.
Premiéra: 5. 10. 2006
Režie: Oliver Stone
Scénář: Andrey Berloff
Kamera: Seamus McGarvey
Hudba: Craig Armstrong
Hrají: Nicolas Cage, Michael Pena, Maria Bello, Maggie Gyllenhaal, Jay Hernandez a další
Napsat komentář