Poslední tvůrčí počin slavného režiséra Stevena Spielberga se
nedočkal příliš mnoha pozitivních reakcí. Posbíral sice šest oscarových
nominací (většinu v technických kategoriích), ale žádnou z nich ve
zlatou sošku neproměnil. Snímku se nejvíce vyčítá jeho okázalá
kýčovitost a citová manipulace s diváky. Vyskytla se ovšem i menší
skupinka recenzentů, jež si Válečného koně pochvaluje a tvrdí, že
negativní přístup k Spielbergově novince pouze zavání jejím
nepochopením, neboť je to dílo, které svým stylem upomíná na klasické
hollywoodské filmy, a zároveň výtvor s poměrně odvážnou strukturou
vyprávění.
Pokud jde o druhý ze zmíněných argumentů, pak nezbývá, než s ním
souhlasit. Štafetové vyprávění se zakládá na principu sledování
životní cesty plnokrevníka Joeyho, který se kvůli finanční nouzi svých
majitelů ocitne na západní frontě první světové války. Tam se vždy
potká s nějakou skupinou lidí, s níž tráví čas. Diváci se vždy
seznámí pouze s několika základními atributy těchto postav, načež je
Joey předivem osudu znovu poslán do služeb jiných pánů. Do této struktury
občas zasáhne krátká scéna s jeho prvním majitelem, mladíkem, který ho
vycvičil a který k němu má velmi silné citové vazby.
Netradičně pojaté vyprávění ale narušuje řada drobných
nelogičností a zvláštních, do očí bijících „ústřelků“. Už jenom
úvod filmu vzbuzuje jisté pochyby. Proč si zkušený farmář koupí
štíhlého plnokrevníka, když k orání pole potřebuje mnohem statnější
plemeno? Dalším příkladem podobných podivností budiž (prostorově)
nesmyslně působící scéna příjezdu německé armády na francouzskou
farmu, kde v jednom dlouhém záběru zjistíme, že celý pluk zřejmě trpí
krátkozrakostí, protože si nevšimne dvou dobře rostlých koní na
vzdálenost zhruba třiceti metrů.
Pokud jde o kýčovitost a citovou manipulaci, stojíme před
komplikovanější otázkou. Zastánci Válečného koně tvrdí, že film pouze
pracuje se „starosvětskými“ prvky klasické hollywoodské kinematografie.
Jenže opravdu to stačí na obhajobu tak moc přeslazených scén, jako třeba
závěrečné sekvence podbarvené rozpitou oranží zapadajícího slunce?
Pakliže je snímek opravdu dobrý, měl by umět obstát i sám o sobě a
nejen skrze svoje odkazování ke starším dílům, protože pak se stává
záležitostí pro úzkou skupinu fanoušků oněch starých bijáků. A kolik
diváků u nás zná ony staré filmy režisérů Johna Forda nebo Victora
Fleminga? A kolik z nich v nich najde jejich vazby na Spielbergovu novinku?
A copak snad neexistuje nějaká skupina lidí, která tyto snímky nikdy
neměla ráda, a tudíž v ní Válečný kůň bude asociovat pouze negativní
pocity?
Jestli se ale podíváme na recenzovaný film z jiné perspektivy, můžeme
si všimnout, že funguje poměrně dobře jako miniaturní průvodce bojišti
západní fronty. Ukáže zásadní proměnu stylu boje, nové typy zbraní,
zavede nás do obou znepřátelených táborů i k obyčejným lidem, kteří
se války zúčastní pouze jako nedobrovolní zásobovatelé či pracovníci.
Spielbergův pohled na válku se ovšem nedokáže zbavit dojmu naivity,
protože v jeho perspektivě byli skoro všichni její účastníci hodní
lidé a ty ohromné boje byly spíš takovou historickou povinností. To sice
opět můžeme vysvětlit vazbou na staré hollywoodské filmy, jenže to nás
vrací k předešlé diskuzi o tom, jestli mohou být kvality snímku
obhajitelné skrze jeho uvědomělou práci s prvky jiných děl.
Ve Spielbergově podání válka prostě nepůsobí tak odstrašujícím
dojmem. Podíl na tom má i fakt, že mnoho násilných okamžiků nějak
rafinovaně ukrývá. A když přece jen předvede trochu špinavou bitevní
scénu, vypadá sice celkem hezky, ale nějaké dávky napětí či emocí
bychom se v ní dohledali marně. K postavám totiž nemáme kvůli
štafetovému vyprávění vyvinutý patřičný vztah. Bojové sekvence jsou
navíc natočené spíše v dlouhých záběrech (nasnímaných ve velkých
celcích), a tak připomínají jakousi estetizovanou choreografii
umírání.
Nakonec nám tu zbývá onen slavný a vychvalovaný kůň a jeho smutné
oči. Největší poklonu si tedy zřejmě zaslouží cvičitelé zvířat a
trikoví specialisté, neboť v několika nebezpečných momentech sotva
poznáte, jestli je Joey opravdový, nebo digitální (či model). Pochvalná
prohlášení o hereckých kvalitách koně se ale zdají být poněkud
komická. Kamera prostě občas zabere jeho prázdné oči, které v kontextu
scény vypadají zamyšleně nebo pozorně vnímající. Jeho herectví je tedy
spíše vítězstvím dokonalého řemeslného umu. Protože pak bychom mohli
rovnou otevřít diskuzi o tom, který kůň hrál lépe, či snad jestli je
dokonce netrumfla emotivní husa. Stáli bychom tak jen krůček od smutného
uvědomění, že Válečný kůň ve výsledku nejvíc připomíná
výpravnější (a trochu lepší) rodinný film o zvířátkách, která
hledají cestu domů.
Válečný kůň (War Horse, USA, 2011)
Režie: Steven Spielberg
Scénář: Lee Hall a Richard Curtis (podle knihy Michaela
Morpurga)
Kamera: Janusz Kaminski
Hrají: Jeremy Irvine, Peter Mullan, Emily Watson, Niels
Arestrup, Tom Hiddleston, Benedict Cumberbatch a kůň
Délka: 146 minut
Premiéra v ČR: 23. 02. 2012
Napsat komentář