„Jestli se ptáte na to, o čem ten film je, jděte na něj raději
ještě jednou,“ odpověděl po projekci nejnovějšího a údajně
posledního snímku maďarského režiséra Bély Tarra kameraman filmu Fred
Kelemen na otázku jedné z divaček o smyslu celého díla. Odpověď na
první pohled trochu drsná, nicméně velmi dobře vystihující jeho
podstatu.
Turínský kůň není v žádném případě snadný film – o čemž
svědčí už jeho více než dvouhodinová stopáž, jejíž délku ještě
umocňuje fakt, že se jedná o snímek černobílý a s minimem dialogů.
Nese v sobě však mnoho významů a je jen na pozorovateli, které vezme za
vlastní, které bude dál rozvíjet a zabývat se jimi. Tím ústředním je
symbolické ztvárnění konce světa – neuvěřitelně minimalistické a
niterné, které diváka přenese do intimního mikrokosmu otce a dcery
prožívajících posledních sedm dní uzavřeni v jediné místnosti
dřevěného domku, obklopeni nekonečnými proudy zvířeného prachu a
podivně mrtvého bezčasí. Tarr tak vytváří malý vesmír, kterému jako
jeho stvořitel dává jasná pravidla a v rámci něhož je schopen rozehrát
příběh globálních rozměrů.
Ten začíná příjezdem zesláblého
otce na drožce tažené z posledních sil klusajícím koněm. Již zde si
klademe první otázky – je to ten týraný kůň, kterého objal Friedrich
Nietzsche, aby následně omdlel a poté se zbláznil? A pokud ano, jaká doba
od onoho incidentu vlastně uplynula? Otázky, na které, tak jako na mnoho
ostatních, nedostaneme uspokojivou odpověď. Jeho příjezdem začíná den
první a roztáčí se kolotoč stále dokola se opakujících denních
činností. Těžké ranní vstávání, oblékání, cesta do studně pro vodu,
vyhlížení z okna, oběd sestávající z jedné horké brambory, opětovné
vyhlížení z okna, vysvlékání, ulehání a znovu dokola. Zažitý denní
rytmus naruší pouze příchod souseda, který jako první přináší zvěsti
o blížící se pohromě, aby následně v několik minut trvajícím dialogu
shrnul Nietzscheho učení, které však zároveň zpochybní. Druhé vytržení
představuje příjezd kočovných cikánů pro vodu do studně – poté, co
je otec s dcerou vyženou, dcera od nich ještě na rozloučenou obdrží bibli
a studna poté zcela vyschne. Posledním narušením ustáleného rytmu a také
posledním pokusem o vzdor je snaha otce a dcery odjet pryč od jejich
umírajícího domu. Každá z těchto událostí na jedné straně pomáhá
skládat mozaiku příběhu o postupném zániku, na stranu druhou přináší
do vyprávění další roviny, které komplikují jeho snadnou
uchopitelnost.
Nelze však tvrdit, že každý den by
si byl zcela podobný. Naopak, drobné odchylky v denních činnostech
symbolizují blížící se apokalypsu. Nejlépe srozumitelným symbolickým
aktem je konzumace brambor, která od pálení si prstů a hltavého cpaní se
ještě horkými kousky přechází k pomalému nimrání až úplnému
odmítnutí potravy. I když přece „jíst se musí“, jak poznamená otec,
zřejmě už není proč. Stejně tak fascinující jako sledování drobných
změn ve vykonávání činností je i postupně se měnící způsob
snímání těchto situací. Zatímco poprvé je celý proces jezení brambor
podán jedním dlouhým záběrem na krmícího se otce, jindy je zase pozornost
soustředěna na dceru, případně rozdělena mezi oba dva. Nejen postupné
modifikace, ale celkově práce s kamerou představují dominantní prvek
výstavby celého díla. Záběry trvající zhruba od jedné až po osm minut
jsou motivovány nejen umělecky, ale plní i jasnou funkci ve výstavbě
zvláštně tíživé a pohlcující atmosféry. Obdiv zaslouží i jejich
naprostá technická dokonalost, která umožňuje bez pocitu přerušení
sledovat v jednom záběru scénu, která se postupně z dvora přenáší do
stáje a zase zpět, přičemž kamera střídá techniky jízdy, steadycamu a
různé druhy záběrových vzdáleností od celku až po detail. Dokonalost a
zároveň i odosobněnost kamery doplňují i herecké výkony dvou hlavních
představitelů, kteří vykonávají jen ty nejvíce nutné pohyby a grimasy.
Více než živé bytosti tak připomínají šachové figurky.
Turínský kůň představuje absolutní filmařinu, a to jak
vyčerpávajícím naplněním umělecké vize, tak i dokonalým zvládnutím
technického aspektu a poskytnutím toho, co ještě stále mnozí od filmů
žádají, ale již málokteré filmy jsou toho schopné – naprosté
vnoření se do uměleckého díla, nároky na aktivní diváckou participaci a
pocit vnitřního znepokojení a znejistění, který vydrží i za hranice
kinosálu.
Turínský kůň
(A Torinói ló, 2011)
Režie: Béla Tarr
Scénář: Béla Tarr, László Krasznahorkai
Kamera: Fred Kelemen
Hrají: János Derzsi, Erika Bók
Délka: 146 minut
Premiéra v ČR: 27. 9. 2011
Napsat komentář