Třicátá šestá Letní filmová škola v Uherském Hradišti

Spolu s několika filmovými nadšenci vystupuji z narvaného autobusu na
nádraží v Uherském Hradišti. Nebe se na nás šklebí, jemně mží.
Počasí se moc nevyvedlo, ale to je stejně jedno. Vždyť několik
následujících dní stejně strávíme v přítmí kinosálů. 36. letní
filmová škola začíná! Poté co jsem si zařídil ubytování, akreditaci a
podobné nezbytnosti, vyrazil jsem přece jen vstříc městu. Musím uznat, že
Uherské Hradiště je velmi pěkné.

Hradiště má krásné historické centrum, plno příjemných kaváren a
hospůdek a v neposlední řadě mnoho příjemných mladých slečen
s roztomilým moravským přízvukem. Jenže kvůli obdivování místních
divů jsem do Hradiště nepřijel. Filmy jsou to hlavní! Ve svém výčtu
postihuji všechny hlavní sekce, snažil jsem se zhlédnout přinejmenším
jeden film od každého tematického celku. Snad jen s jedinou výjimkou.
Snímky s fotbalovou tematikou jsem jaksi vynechal. Neustále mě totiž
přepadal vtíravý pocit, že takové filmy zkrátka nedokážu řádně
docenit. Jaké filmy tedy doporučit a kterým se raději vyhnout?

Island

Nádherná a přírodními divy skrz naskrz prodchnutá severská země,
která nás Středoevropany přitahuje svou magičností a mýty v žánru
fantasy, ve kterých se prohání vikingové, elfové a další podivuhodné
bytosti. Což je na jejich kinematografii také patřičně znát. Vezměme si
např. snímek Hrafna Gunnlaugssona Svatá hora. Hlavním hrdinou je
sedmiletý chlapec, kterého matka pošle na prázdniny za příbuznými na
venkov. Hoch se zde zamiluje do své nádherné pečovatelky. Obrazy z reality,
ve kterých je chlapec stále více a více fascinován krásou mladé ženy, se
mísí se snovými vizemi, jež jsou plné stvůr a hrdinných vikingů. Nápad
zajímavý, škoda, že ho režisér nedokázal plně využít. A tak nám
zbude jen sice otevřená, ale ničím nepřekvapující lehká severská
komedie. Lépe dopadl film Astropia, který je jakýmsi mixem seriálů
The Big Bang Theory a IT Crowd okořeněným zmiňovanými
islandskými motivy. Avšak nejlepším filmem, který jsem z této kategorie
viděl, byl jednoznačně nízkorozpočtový Outsider režiséra
Káriho. Film vypráví o mladíkovi na kraji společnosti, který se jakž
takž protlouká životem a vede nevyrovnaný souboj s úřady o svou svobodu.
Je vůbec možné vyhrát? Nenechat se pohltit konzumem? To vše velmi vtipně.
Chybu neudělal ani ten, kdo navštívil film dalšího renomovaného autora
Fridrikssona. A pokud máte rádi kapelu Sigur Rós, nenechte si ujít jejich
film Heima.

Latinskoamerická kinematografie

Ta by se dala považovat za protipól kinematografie islandské. Pomalé
záběry a meditativní charakter Islandu vystřídá temperament a živelnost
Latinské Ameriky. Zběsilé tempo, rychlé prostřihy, téměř až surový
styl vyprávění. To byly hlavní devizy latinskoamerické sekce. Mexická
jízda, film vyprávějící o trojici hrdinů, ženě a dvou mladících,
kteří se spontánně rozhodnou utéct od šedi a nudy svých životů a
vydávají se na pouť po Mexiku. Láska, žárlivost, napjaté emoce a
strhující tempo. Také klasika Amores Perros nemohla zklamat. Tři
linie, Mexico City, bohatá smetánka, život v ghettu, kde člověk neznamená
nic a kontrast dvou naprosto odlišných životních stylů. Přidejme
neotřelou formu, kterou Iňárritu dnes již jen někdy s větším,
někdy s menším úspěchem recykluje. Méně zajímavou mexickou novinkou byl
snímek Revoluce. Povídkový film, který se vypořádává
s problémy současného Mexika. Pro tamní kulturu asi velmi potřebný
snímek. Pro Evropana těžko docenitelný. Krátké povídky nedokážou plně
zaujmout, člověk se nedokáže vžít do postav, nemá žádný důvod film
sledovat. A to i přesto, že témata jsou zajímavá. Např. ztráta
národní identity, ztrácející se folklorní zvyklosti nahrazené konzumem,
bída, násilí apod.

Film noir

Toto dnes již téměř zapomenuté filmové odvětví zažívalo svůj
největší boom ve 40. a 50. letech 20. století v USA. Jde o drsné
kriminálky, plné sympatických antihrdinů a jejich femme fatale. Zde bych
vyzdvihl podle mnohých kritiků nejlepší noir film, Maltézský
sokol. Klasická žánrová schémata jsou vystavěna na promyšleném
příběhu plném nečekaných zvratů. Dalším zajímavým žánrovým
příspěvkem je i Kubrickovo Zabíjení. Dostihové drama o jedné
promyšlené loupeži, jež se samozřejmě nečekaným způsobem zvrtne.
Překvapením byl i český zástupce, film V pasti režiséra
Alfréda Radoka, jenž sice v dnešní době působí místy komicky, přesto
atmosféru rozhodně nepostrádá. Vrcholem byly klasiky žánru
Zabijáci či Pošťák zvoní vždy dvakrát. Prvně
jmenovaní Zabijáci se mi osobně líbili asi nejvíce. Příběh
inspirovaný krátkou povídkou Hemingwaye je vyprávěn pomocí flashbacků a
vysvětluje tak, proč byl zabit „obyčejný“ pumpař v zapadlé
vesnici v USA.

Němé intermezzo

Velmi zajímavě působily projekce němých filmů s živým hudebním
doprovodem. To oživilo a dodalo nový rozměr klasikám, jako je Chaplinův
Kid nebo famózní Fantom opery, kde byla hudba snad ještě
o stupínek lepší než samotný film.

České filmy

Ale podívejme se blíže i na české zástupce na letní filmové škole.
Ze starších jmenujme Bumerang, který se odehrává v ČR
v pracovním lágru na těžbu uranu. Ukazuje tak nelidské podmínky, za
kterých museli vězni v dolech pracovat, a jak hrůzně s nimi bylo
zacházeno. Pro českého diváka je Bumerang velmi důležitým
snímkem, jde o jeden ze způsobů jak se vyrovnat s minulostí. Jeho
výpovědní hodnota je nezpochybnitelná. Přesto je film jaksi příliš
rozkouskovaný, s mnoha hluchými místy a bez nějaké stěžejní dějové
linie. Lépe dopadly dokumenty Katka a Český mír.
Katka, sugestivní časosběrný dokument o životě mladé ženy,
která propadla drogám. Úpadek morálky, těla, ducha i celé lidskosti.
Vytknout můžeme snad až přílišnou hru na divákovy city. Český
mír je pak dokumentárním protikladem blížícím se spíše Moorově
pojetí dokumentu. Tedy hlavně jde o upoutání diváka vtipem. To se daří.
Český kocourkov, hromadné šílenství kolem radaru, to je velmi dobré téma
pro komedii. Více v samostatné recenzi, kterou chystáme k publikování.
Důkazem, že i v současnosti se u nás dají natočit kvalitní filmy, jsou
snímky Tři
sezóny v pekle a Pouta.
První jmenovaný sice nedosahuje kvalit takové evropské špičky, jako je
např. Bílá stuha Hanekeho, ale rozhodně jde o nadprůměrný
snímek o jednom idealistickém mladíkovi, který postupně zjišťuje, že
komunistická ideologie není zrovna to, za co je dobré bojovat. Pouta
jsou pak filmem, který tu dlouho chyběl. Jde o jakési rýpnutí do svědomí
českého národa. Odehrává se v totalitě a hlavním „antihrdinou“ je
důstojník STB, jenž se nečekaně zamiluje do jedné z žen, kterou
vyšetřuje. Jde však o pokřivenou lásku, jelikož pochází od
pokřiveného, morálně zkaženého člověka. Celý film je velmi drsný a
autentický a sází hlavně na tíživou atmosféru. Konec sice vyzní trochu
do prázdna, ale i tak jde o pozoruhodně kvalitní film, lehce
připomínající německé Životy těch druhých. Z českých děl se také
promítal nejlepší film minulého roku Protektor a
nepříliš přesvědčivá Hřebejkova Kawasakiho
růže a mnoho dalších.

V nabitém programu se neztratila ani zajímavá retrospekce děl Francouze
Jacquese Tatiho, na jehož odkaz skvěle navázal Sylvain
Chomet se svým, na Tatiho scénáři postaveným animovaným snímkem
Iluzionista. Troufám si tvrdit, že právě Iluzionista byl
jedním z vrcholných zážitků LFŠ. Další retrospektivou bylo dílo
Maďara Béli Tára, jenž proslul hlavně sociální kritikou
společnosti. Mezi jeho zásadní díla určitě patří skvosty jako
Podzimní almanach či Panelové vztahy.

Půlnoční biják

Co jsem si nemohl nechat ujít, byly půlnoční projekce tematicky
orientované obdobně jako pražský Festival otrlého diváka. A že bylo na
co koukat! Nebo spíše fascinovaně zírat na plátno, jak něco takového
může někdo vymyslet. Vše začalo Nekromantikem. Německá šílená
hororová klasika o narušeném muži, jemuž jeho nekrofilní dívka uteče
s mrtvolou. Ano, film je přesně tak „kvalitní“, jak zní jeho obsah.
Dále nám organizátoři nabídli lehce chudokrevnou hororovou podívanou
Dům ďábla, která stojí za zmínku snad jen kvůli povedenému
retro nádechu. Zajímavější byl socialistický „úlet“ Revue na
zakázku Zdeňka Podskalského. Toto „dílo“ muselo soudruhům hnout
žlučí. Ještě bych vypíchl film nejhoršího režiséra všech dob Eda
Wooda, Glen or Glenda. Ten útočí na divákovy smysly v téměř až
surrealistických a nesmyslných záběrech, kde se ztrácí vlastní příběh
o životních útrapách jednoho transvestity. Za zmínku stojí i Hooperova
klasika Sežráni zaživa. Pokud totiž hledáte pravý hororový
odpad, už dále hledat nemusíte, našli jste ho. Dále byl uveden
pseudo-intelektuální horor Mučedníci, jenž se tváří, jako že
je vystaven na velmi oduševnělé premise, ale jde spíše jen o plochý horor
plný nesmyslné brutality.

Nakonec bych namátkou vybral několik zásadních filmových děl, která na
LFŠ byla uvedena a která by měl každý správný filmový fanda znát. Jde
například o Rekviem za sen, Obchod na korze či třeba
takové Hitchcockovo Psycho.

36. ročník je tedy úspěšně za námi. Přinesl mnoho zajímavého a
podnětného. A to jsem se ani nezmínil o divadelních a hudebních
doprovodných programech! Zkrátka, doufám, že se zase za rok všichni sejdeme
v Uherském Hradišti. Do té doby na viděnou.

---

36. ročník nesoutěžního filmového festivalu Letní filmová škola
Uherské Hradiště 23. 7. – 1. 8. 2010