Některé slavné romány se adaptují cyklicky již od počátku dějin
kinematografie. Každá generace diváků tak získává možnost konfrontace
s aktuální vizí tvůrců, kteří dostali šanci danou látku nově
zpracovat. Jejich díla jsou tedy vystavěna spíše porovnání s nějakou
kanonickou filmovou verzí, protože velká část publika se s její
literární podobou nikdy nesetkala. V případě Dumasových Tří
mušketýrů se za ni bezpochyby považuje Lesterův slavný snímek z roku
1973, byť mezi oblíbené patří i ten francouzsko-italský z počátku
šedesátých let.
Nejnovější adaptace od režiséra Paula Andersona (např. Mortal Kombat,
Resident Evil) se ovšem zařadí spíše vedle dvě dekády staré verze
s Charlie Sheenem. Poslední Tři mušketýři jsou totiž doslova přeplněni
moderními „cool“ prvky. To poměrně velkou část publika, které si
oblíbilo tradiční přístup k látce, přivádí k rozčilení. Andersonův
film ovšem zcela evidentně cílí na spektrum náctiletých, které se k jeho
„prznitelskému“ přístupu povětšinou nepotřebuje nijak vymezovat. Chce
se totiž hlavně bavit, což jim jeho verze poměrně obstojně umožňuje.
Základní premisy pro dobrou
popcornovou zábavu splňuje téměř učebnicově, má slušný spád, obsahuje
dobře natočenou akci, humor a kopu nadsázky. Problém ovšem tkví v tom,
že těch zmiňovaných novodobých prvků se tu nakonec objevuje tolik, až to
v člověku vzbuzuje pocit, že zasazení děje do 17. století zde není
vůbec potřeba. Létající vzducholodě, plamenomety, kulomety, mušketýr
potápěč, variace na laserová vlákna a mnoho dalších propriet se ve filmu
objevuje s tak silnou kadencí, že jsme namísto několika
ozvláštňujících elementů svědky nepřetržité série WTF momentů.
To samozřejmě podtrhuje i většina akčních scén. A tak si zákeřná
Milady (v podání manželky režiséra, Milly Jovovich) dovolí s kordem
v ruce metat vzduchem akrobatické kousky a zabíjet při tom (ve zpomalených
záběrech) zámeckou stráž. Vedle nových Tří mušketýrů tak vypadá
Ritchieho Sherlock Holmes téměř jako dobová realistická podívaná.
Záleží tedy na individuálním postoji diváka a jeho schopnosti podobné
psí kusy vstřebat. Je pravděpodobné, že náctiletí jí budou oplývat
v mnohem větší míře. A stejně tak především oni ocení některé
jednodušší gagy, například pokálení Planechetova obličeje holubím
trusem.
Stejně jako u předchozích dvou
známých zámořských verzí se i zde vyskytuje poměrně zajímavé herecké
obsazení. Největší hvězdou je kromě zmíněné Jovovich zřejmě Orlando
Bloom v roli vévody z Buckinghamu. Úlohu bohatého narcistního hezouna mu
v podstatě ušili na míru, takže jeho občasné přehrávání připomíná
spíše manýry šlechtice. Výtečným tahem se stalo obsazení Christopha
Waltze coby intrikujícího kardinála Richelieu, jemuž výtečně sekunduje
(bohužel málo využívaný) Mads Mikkelsen jako nebezpečný Rochefort.
Proti čtveřici slavných tváří stojí skupinka víceméně neznámých
herců. Mladičký Logan Lerman coby Gaskoněc DˈArtagnan sice není úplně
špatnou volbou, ale jeho hezký obličej se spíše zdá být tahákem na
potenciální pubertální divačky. Bohužel, na trojici chrabrých
mušketýrů pak už (kromě komiksové expozice) nezbývá mnoho prostoru.
A byť jejich protagonisté působí sympatickým dojmem, jejich herecké
úsilí se poněkud rozplývá v nánosu výbušných atrakcí a vedle
výstupů proslulejších kolegů. Poněkud smutně se jeví i posun postavy
krále Francie od zmateného a nejistého panovníka k zamilované komické
figurce, která nejvíce touží po tom, být stejně fešným mužem jako
vévoda z Buckinghamu.
Slabinou snímku je rovněž
zaměnitelná orchestrální hudba Paula Haslingera a závěrečný titulkový
cajdák od britských Take That, který k výslednému dílu pasuje asi jako
Ladislav Bátora do průvodu homosexuálů. Na druhou stranu akční scény jako
koření filmu se docela povedly, tedy alespoň pokud jde o šermířské
souboje, mezi nimiž obzvláště vyniká ten závěrečný mezi DˈArtagnanem a
Rochefortem. Dobrá choreografie, přehlednost a zvukové efekty
narážejících ocelí z něj činí neobyčejně napínavou záležitost.
Bohužel většina podobných sekvencí slouží především pro
předvádění bizarních atrakcí, a tak zastiňuje ony báječné charaktery
Dumasova univerza. Nejde tedy ani tolik o to, že Anderson svérázně
transformoval dílo považované za klasiku, podstatné je, že mu výchozí
látka slouží jenom jako odrazový můstek pro smršť tupě bláznivých a
rádoby legračních momentů, kde je vše ostatní jaksi upozaděno či
ledabyle pokáleno.
Tři mušketýři (The
Three Musketeers, 2011)
Režie: Paul W. S. Anderson
Scénář: Alex Litvak, Andrew Davies (na motivy románu
Alexandra Dumase)
Kamera: Glen MacPherson
Hrají: Matthew Macfadyen, Luke Evans, Ray Stevenson, Logan
Lerman, Milla Jovovich, Orlando Bloom, Christoph Waltz, Mads Mikkelsen
Délka: 110 minut
Premiéra v ČR: 20. 10. 2011
Napsat komentář