Nick Cave muzikant, Nick Cave spisovatel, Nick Cave herec, to všechno už tu bylo. Ale teď přichází Nick Cave scenárista a do kin posílá své dítě, novodobý western z divokého jihu s rodinným motivem a drsným zpracováním. Jak může něco takového dopadnout? Prosím, pokračujte.
Podle traileru jsem byl před návštěvou kina relativně skeptický. Přece jenom western není zrovna můj žánr, Guy Pearce mi v minulých rolích nějak moc neimponoval a vůbec, rodinné dilema naznačené v krátkém sestřihu vypadalo pro western tak nějak fádně. Jak jsem se zmýlil, jsem ale odtušil už při úvodních titulcích, když z plátna kromě historických snímků z koloniálního údobí Austrálie vykouklo jméno Nick Cave. A to nejen jako autor textů a hudby k filmu, ale dokonce, světe drž se, jako scenárista. Kdo četl knihu A uzřela oslice anděla, Caveovu fiktivní biografii, ten už jásá, v opačném případě znechuceně zvrací, záleží na tom, jak na tohoto kontroverzního umělce nahlížíte. Navíc dohromady s Johnem Hillcoatem, autorem většiny jeho hudebních klipů, vzniká výbušná kombinace. Na soustředěné pohledy aktérů poledního rozstřelu na hlavní ulici westernového městečka můžeme tedy nadobro zapomenout.
Aby se autoři dlouho nezdržovali, smrskla se expozice hned zkraje na několik krátkých promluv v úvodní scéně, která nejen generalizuje vizuální formu celého snímku, ale taky naznačuje, že tohle nebude černobílý příběh. Jak by řekla Líza Simpsonová: „Víte, že Austrálie byla původně vězeňská kolonie?“ Z oné skupiny potomků zločinců deportovaných z Evropy a Ameriky zde pomalu vzniká sounáležitý a suverénní národ, za humny jim ale táboří divocí domorodci a mezi tím se pouští potulují nepolapitelní násilníci a zločinci nejvyššího kalibru, kteří využívají právě oné divokosti krajiny. Z toho plyne vykořeněnost všech skupin. Potomci kolonizátorů se zde na úkor původních domorodců cítí být doma. Vlastně s nimi ale vedou vyhlazovací válku, domorodci jsou vytlačováni ze své domácí hroudy, kriminálníci jsou také lidé odcizení a vypuzení z normální společnosti a nakonec i obě hlavní postavy prožívají těžké období, kdy se potýkají s novým prostředím nebo novými okolnostmi. A všechno to plave v krvi, potu, bahně a hejnech much. Policejní kapitán Stanley (Ray Winstone) právě po krvavé přestřelce zajal dva z bratrů Burnsových, bandy obávaných desperátů, kteří se dopustili zločinu nejvyššího, vraždy těhotné ženy. Nejmladšího z nich, Mikeyho, si ponechává jako záruku a Charliemu (Guy Pearce) dává možnost zachránit svému mladšímu bratru i sobě samému život, když dokáže zabít svého nejstaršího sourozence Arthura. Mám pro vás tedy nabídku, chcete vidět film o řešení stále se měnící situace?
To je totiž jedna z hlavních deviz tohoto snímku. Kromě toho, že se zde Nick Cave opět vžívá do role vypravěče mordýřské balady, jako v mnoha svých písních, dává filmu díky scénáři dynamiku osudové i morální rozpolcenosti. Tady nelze uplatňovat fatalismus, nic se nemusí stát. Každá klíčová situace je totiž více méně náhodná, a cokoliv je z donucení, to mají na svědomí účelové postavičky, které nepodléhají morálním dilematům jako ty dvě hlavní, kapitán Stanley a Charlie Burns. I závěrečná scéna by mohla dopadnout jak dobře, tak špatně, protože neexistují žádné okolnosti, které by Charlieho jasně nasměrovaly. Dvě hlavní postavy totiž neustále balancují na hraně dvou rozhodnutí. Kapitán Stanley pociťuje z jedné strany tlak komunity na dopadení všech banditů, včetně morálního nátlaku své ženy, dobré známé oné zavražděné. Z druhého boku ale pociťuje, že onoho nepolapitelného vůdce nedostane jinak než s pomocí členů jeho smečky, kteří jsou z tohoto úhlu nápomocní zákonu, čili pouze vykonavatelé, stejně jako v případě zločinů, jejichž strůjcem je vlastně jenom vedoucí bandy – ostatní tedy nenesou tu pravou odpovědnost. Charlie naopak ihned inklinuje k nabízené možnosti odpravit svého bratra, ale poté co se setkají, váhá, cítí pokrevní pouto a rozhodne se k němu přidat při vysvobození Mikeyho z vězení, což mu ale ani tak neudává směr až do konce filmu. Ne, že by byl film rozveden do několika linií, ta je tu jenom jedna (pokud uvážíme sledování akcí na obou stranách zákona, snad dvě), ale jednotlivé postavy a jejich motivy k činu i jejich postavení vůči událostem a okolí se neustále mění a slévají v jednu louži.
Kromě toho, že mi recenze nedovoluje prozrazovat příběh, tak mi to zde znemožňuje i jeho relativní banalita. Nejde o nějak složitý děj, ale o strukturu vztahů, očekávání a zjišťování, na kterou je pak pouze naroubována cesta daným prostředím. To totiž hraje s dramatickým dějem rovnocenné housle. Když si teď vybavuji film, nepřichází mi na mysl ani jedna z explozivně násilných scén, které jako příznačné východisko Cavevových textů prostupují i filmem, ale velmi atmosférické obrazy, záběry pouště zalykající se vlastním pískem, až magické západy slunce a siluety postav na obzoru. Jestli je divoký západ naprosto vydolovaným prostředím, pak je Austrálie pořádně mokrý hadr, ze kterého se dá neustále ždímat. Autoři si to zřejmě dobře uvědomili, a tak využili těchto možností, spojili nádherné záběry se zadumanými scénami a řádně je prostříhali a prodloužili, aby se hercům usnadnila práce a divákům zpřístupnil duch, který tvůrce i aktéry při natáčení prostoupil. Samozřejmostí pak je doprovodná hudba, která pochází z pera Cavea a Warrena Ellise, kdy jeden druhého přetahuje svým směrem a vzniká z toho jakási ambientní záležitost nabitá právě díky expresivitě atmosférických scén a doslovnosti násilných pochmurností novodobého Cavea.
Je to návrat westernu v přímé tematické i technické opozici vůči comebacku dobrodružných filmů typu Piráti z Karibiku. Ale i přesto by byla zřejmě chyba zařadit film automaticky do jedné škatulky, kam bezpochyby alespoň fasádou patří. Ovšem díky vynikajícímu scénáři, hudbě, kameře i dobrému hereckému obsazení a hlavně výkonu jednotlivých protagonistů (ano, i Guye Pearce) vystrkuje The Proposition drápky do jiných dramatických až psychologických žánrů. Nemluvě o historických fotografiích v titulcích, které film možná tak trochu samolibě pasují na dokument pojednávající o reálné události (o čemž lze asi jenom polemizovat). Ale nač v dnešní přesahové době nějaké škatulkování? Nick Cave to zase jednou dokázal. Jeho jméno se pro tento film stane daleko větším jmenovatelem než insignie režiséra a překročí tak jedno z tabu dnešní kinematografie. Už jenom proto bych tento film doporučil všem, nejen jeho fanouškům, kteří jej budou vynášet do nebes, čemuž se já, jako jeden z nich, zde snažím marně ubránit.
.:Zhlédněte flashový trailer:.
Režie: John Hillcoat
Scénář: Nick Cave
Kamera: Benoît Delhomme
Hudba: Nick Cave, Warren Ellis
Hrají: Richard Wilson, Guy Pearce, Ray Winstone, Emily Watson, Danny Huston
premiéra: 14. 9. 2006
Napsat komentář