Jak by vypadala fúze evropské kinematografie ve vrcholné formě
s americkou nezávislou produkcí v čele s hollywoodskou hvězdou první
velikosti? Stejně jako když Sean Penn potká v Cannes Paola Sorrentina a
domluví se na spolupráci. Výsledkem je kuriózně roztomilá road movie
s prvky dramatu Tady to musí být. V lehce pitoreskní směsici se
nebojí dotknout tak odlišných světů, jakými jsou paláce vysloužilých
rockerů i chmurné vily ortodoxních židů, a k tomu všemu vykonat
očistnou pouť po americkém venkově za dopadením dozorce z Osvětimi.
Hlavní postavou je neméně kuriózní postavička – vysloužilý rocker,
který by ze svého úspěchu někdy v devadesátých letech mohl žít klidně
dva životy a nikdy nesáhnout na práci. To je mu možná také osudné.
Věčné dítě – Cheyenne – svou vizáž nezměnil od svých patnáctých
narozenin. Černá natupírovaná hříva, která občas zahalí část
vrásčité tváře pokryté pořádnou vrstvou make-upu, spolu s opatrnými
kroky tenkých nohou v „kanadách“ je jednou z nejnezapomenutelnějších
hlavních postav poslední doby. Vizáž postavy byla inspirovaná zpěvákem
The Cure Robertem Smithem. Pravé kouzlo však do postavy Cheyenne vnáší až
punkově odvázané herectví Seana Penna, který si to evidentně opravdu
užívá. Díky tomu stvořil jednu z nejdivnějších, ale živoucích
postav.
Paolo Sorrentino zatím ve svých předešlých snímcích hrál na
vážnější notu. I když se věnoval poměrně závažným tématům, jistou
dávku lehce podivného humoru však obrazem do svých snímků vkládal.
Například oceňovaný Božský (2008) je sice v prvním plánu
politickým životopisem, Sorrentino však skrze precizně vystavěné záběry
charakterizuje hlavní postavu s notnou dávkou trochu mrazivého humoru. Tento
talent beze zbytku zúročil právě i v Tady to musí být. Pro
něho typické frontální statické záběry s vybroušenou kompozicí jsou
jedním z atmosféru tvořících prvků a zároveň nositelem humoru.
Atmosféru vytváří jednoznačně také hudba, které je dán veliký
prostor. Dokresluje záběry a dává jim nové významy, podporuje komičnost
i smutek, v některých okamžicích i rytmizuje obraz a podřizuje se jí
vyprávění. Tohoto postupu je využito hlavně v druhé části snímku,
která se odehrává na cestě. Tváře trochu podivných obyvatel amerických
maloměst jsou snímány tak, že velice silně připomínají videoklipy
90. let. Rozpravy postav jsou často také vyčleněny z obrazu a spolu
s hudbou plují různými prostředími a tím se zvuku dodává ještě
větší důležitosti.
Hudba, která se objevuje v tomto snímku, by vydala za plnohodnotnou
kompilaci. Divák má to štěstí slyšet již zmiňované The Cure či Iggyho
Popa a nezapomenutelné nové melodie. Ten pravý zážitek ovšem může
získat jen ten, kdo nerozpojí dvě části jednoho skvělého celku, tedy
hudbu a obraz.
Samotný příběh se skládá z několika minipříběhů, které jsou
propleteny, a divák musí sbírat jednotlivé střípky a hledat souvislosti.
Druhá část vyprávění je navíc podřízena žánrové struktuře road
movie, která je sama epizodická. Do příběhu tak vstupují další osoby,
které Cheyenne na své cestě potkává. Jejich přítomnost zdánlivě
nesouvisí s hlavní dějovou linií, ale ve skutečnosti se divák dozvídá
nezbytné detaily pro pochopení vazeb mezi jednotlivými postavami.
K ukojení intelektuálních potřeb zarytých cinefilů snímek nabízí
kromě vybroušeného stylu a nesdílného vyprávění i prvky duchovní
symboliky. Sám Cheyenne se brání tomu, že cesta, kterou absolvuje, má
očistný a meditativní charakter. Manželce jen odpovídá: „Ne, Jane,
nesnažím se najít sám sebe. Jsem v Mexiku, ne v Indii.“ Avšak
Sorrentino velice vtipně přejal i duchovní stránku amerického
nezávislého filmu. Zatímco cesty za spasením a nalezením sebe sama jsou
v Evropě plné strádání a bolesti, v Americe osvícení přichází tak
nějak mimoděk, stejně jako bílý bizon za oknem či indián na benzínce.
Stejně je tomu i v Tady to musí být.
Sorrentinovské nadšení z detailně vystavěných, klidně se
střídajících záběrů a americká verze duchovní cesty. Italský humor a
americká hudba. Americký nezávislý film s postavami, které by mohl
závidět i Jim Jarmusch, a evropská vizuální stylizace. Na první pohled
zní tato směs, jako když pejsek a kočička dělali dort. Ve skutečnosti
však všechny součásti společně fungují tak dobře, že vznikl snímek,
který stejnou měrou nabízí rozkoše vizuální, intelektuální i zvukové
a navíc je neuvěřitelně zábavný.
Tady to musí být (This must be the place, USA, 2011)
Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Umberto Contarello, Paolo Sorrentino
Kamera: Luca Bigazzi
Hudba: David Byrne, Will Oldham
Hrají: Sean Penn, Frances McDormand, Judd Hirsch, Eve
Hewson a další
Délka: 118 minut.
Premiéra: 19. 4. 2012
Napsat komentář