Smrtonosná past 4.0 aneb Bruce Willis opět v akci

Je málo filmů, které si dokáží napříč druhým, třetím a kdoví kolikátým dílem udržet vysokou kvalitativní laťku. Ještě méně filmů si tuto laťku zvedá. Dnes, v době, kdy je zvykem, že je druhý díl buď naprostá slátanina, nebo druhá polovina dílu prvního, se zdá něco takového už téměř zhola nemožné. Jak se s tímto trendem popralo již čtvrté pokračování akční série započaté již před dvěma dekádami?

Žánr akčních filmů je hlavní těžiště popkornové filmové zábavy a zároveň zdrojem mnoha nových trendů nejen ve filmové kultuře, počínaje objevováním akčních hvězd, jež jsou posléze obsazovány i do snímků jiných žánrů i uměleckých kvalit, přes obohacování filmařské techniky až po svěží střihové a scenáristické nápady. Posledním takovým „průkopníkem“ budiž 300: Bitva u Thermopyl, která ukazuje cestu, jak točit sakumprásk před modrým plátnem kvalitně a opravdu líbivě estetizující formou. Smrtonosná past patří do kategorie objevovatelů nových akčních hrdinů, mluvíme-li o původním filmu. Všechna další pokračování pak pracovala s aspekty, které do akčního žánru přinesl právě Bruce Willis se svým osobitým pojetím Johna McClanea. Stejně jako první dva díly naplňovaly smysl původního a paradoxně i českého názvu (Die Hard – Smrtonosná past – opět výborný překlad) a odehrávaly se v relativně uzavřených prostorách, kde docházelo k novátorskému pojetí akčního filmu právě skrze omezený prostor a jeho využití pro adrenalinové scény boje o přežití, tak právě tyto dva základní pilíře určily sarkastického Johna McClanea a ukázaly divákům jeho přímý a jasný pohled na svět. Třetí díl narušil právě onu grandiózní práci s omezeným a převážně interiérovým prostorem a pustil Johna do ulic New Yorku, nicméně jeho osobité pojetí světa i sama sebe zachoval.

Smrtonosná past 4.0 je od dílů předchozích v mnohém odlišná. Někde jde trochu jinou cestou, jako by prošlou trendem jiných akčních filmů, ovšem jinde si chodníček vyšlapaný svými předchůdci dláždí, ba přímo betonuje a hrdě se ke svým kořenům hlásí. Hned prvním, do očí bijícím zjištěním, už na samém začátku filmu, je jeho otočka směrem k technologii. Jde samozřejmě o logický krok, vzhledem k faktu, že právě teroru, onomu leitmotivu Smrtonosných pastí, je dnešní přetechnizovaný svět jako rybník Brčálník Rákosníčkovi teplým a všemi prostředky disponujícím domovem. Samozřejmě, určitý prvek technologie byl v každé Smrtonosné pasti, nicméně tentokrát jde o využití techniky nejen jako sporadického prostředku, ale jako hlavní hnací síly zápletky a dokonce i jako cíle pro záporné postavy. Spolu s tím ovšem přichází několik schodků, které znatelně odtrhují Smrtonosnou past 4.0 od původních kořenů. Jak již všichni víme, internet je celosvětový, z čehož plyne, že po internetu lze terorizovat celý svět. Autoři se naštěstí omezili pouze na Spojené státy americké, přesto však velice zásadně zasáhli do mustru série a tak říkajíc pustili rozzuřeného býka mimo arénu. Samozřejmě si tím filmaři otevřeli prostor pro nemalé a časté adrenalinové scény, které by se uvnitř budov těžko odehrály, na druhou stranu tím došla k rozpraskání ona atraktivní skořápka dusné atmosféry uzavřenosti bez možnosti přivolat pomoc. Tato vlastnost je zde briskně nahrazena neschopností a opožděnými reakcemi oficiálních bezpečnostních orgánů. Jednou obrovskou koulí na noze Bruce Willise je postava mladého hackera v podání Justina „Hi I am a Mac“ Longa, známého právě z reklamních spotů firmy Apple. Ne že by byl Justin špatný herec, ale právě onen nápad pověsit samotářskému vlkovi Willisovi na nohu bojácného kluka od počítačů byl špatný.

Otevřenou (nikoliv však smrtelnou) ránu onoho velkého prostoru autoři látají mnoha způsoby. Především neustálými hláškami z úst Bruce Willise, jehož postava zde sice nese jméno John McClane, ale už je spíše jeho stínem. Tvůrci se ale nezastavili jenom u tvrďáckých řečí a celkem vtipných odkazů k minulým McClaneovým dobrodružstvím a připravili pro náruživé diváky brakových a popkornových filmů jedno veliké, tlusté a fousaté překvapení, které vám zaručeně vyrazí dech (nebo alespoň oči z důlků). Druhá strana barikády, záporáci, jsou naopak výborní jak herecky, tak scenáristicky. Sice v druhé půlce padají jako shnilé hrušky, ale nikdy se nedají jen tak za pusu a Willis před aplikováním svých staromódních, avšak účinných metod dostává pořádně zabrat.

Hlavní plán celého filmu, a sice akce, adrenalin a s tím spojené technické kategorie střihu, kamery, choreografie a další, se povedl na výbornou. Už trailery napovídaly, že tohle bude pořádná jízda a přání všech fanoušků se vyplnila – Bruce Willis je ve formě, dává teroristům co proto a využívá při tom, cokoliv mu padne do ruky, pod nohu či do mušky. Jsme tak hned zkraje příběhu svědky ukázkové bytové přestřelky plynule přecházející do pouliční honičky. Díky útěku z uzavřených budov si navíc můžete vychutnat jako zákusek několik opravdu velkolepých kousků, v nichž figuruje nejeden létající stroj a nejeden výbuch. Naštěstí je ale akční prvek při přesouvání se mezi jednotlivými místy děje velmi opatrně dávkován tak, aby se právě do popředí dostával pořádný akční nášup uvnitř čtyř a více stěn, který se v každém jednotlivém případě rozhodně vydařil. Každý střet, respektive protivník, má osobitý způsob boje a nic se neopakuje, pokud nepočítáme Willisův suchý přístup ke zneškodnění oponenta. A právě to je ten důvod, proč jít na Smrtonosnou past 4.0 a pořádně si ji užít se vším všudy, nevšímat si drobností a odlišností od minulých dílů a vyjít z kina s vyšší hladinou adrenalinu v krvi a úsměvem na rtech. Čtvrtý díl série se i přes občasné kličkování a nějakou tu ztrátu dechu v dialozích a relativně vysokému počtu různých filmových klišé rozhodně vyrovnává svým předchůdcům a nezadá si s jinými žánrovými mladíky, kteří mu v letošním létě budou koukat na paty.

{youtube}ByiCBJkwTpg{/youtube}

Režie: Len Wiseman
Kamera: Simon Duggan
Hudba: Marco Beltrami
Hrají: Bruce Willis, Timothy Olyphant, Justin Long, Maggie Q, Cliff Curtis, Kevin Smith, Cyril Raffaelli, Mary Elizabeth Winstead, Zeljko Ivanek, Christina Chang, Tim Russ, Rick Cramer
Premiéra: 28. 6. 2007