Protektor

Téma problematiky české národní mentality se táhne dějinami naší
kinematografie již od hvězdné éry let šedesátých. Režisér Marek Najbrt
ostře obnažil tzv. „čecháčkovskou duši“ v debutu Mistři, kde
dokonale využil mýtus Čechů, Moraváků a Slezanů jako hokejového národa.
Ve válečné tragikomedii Protektor postupuje ve své analýze národní
maškarády ještě dál.

Příběh někdejší nastupující herecké hvězdy – židovky Hany
Vrbatové a jejího muže, rozhlasového redaktora Emila, který paradoxně svou
slávu buduje na bedrech okupantské moci: takovou historii vypjatých
charakterů ve vypjaté době jsme už měli možnost vidět mnohokrát (vedle
celé řady titulů z již zmíněných slavných šedesátých let nelze
nevzpomenout Hřebejkovo Musíme si pomáhat).

Jde tu tedy především o způsob zpracování a originalitu tvůrčího
pohledu, který nám autoři na již poněkud okoukaném korpusu fabule
servírují. Najbrta je třeba zcela důrazně pochválit, že se po
stereotypní šňůře laskavých nebo troškovských komedií snaží natočit
český film „jinak“. Zjevně inspirován slavnou Evropou Larse von Triera
před diváka staví opulentní vizuální hody. Brilantní střih (Pavel
Hrdlička), jeden z nejlepších kameramanských výkonů v českém filmu za
posledních dvacet let (Miloslav Holman), jenom zdánlivě nedobová
elektronická hudba (MIDI LIDI) a do posledního detailu propracovaná
výtvarná stylizace (kostýmy Andrey Králové). Najbrt natočil film, který
se bez nádechu floskule dá označit jako „světový“, a jeho případný
úspěch v západní Evropě či USA bude zcela jistě zasloužený. Co se tedy
týče formy, nelze Protektora obvinit z domácí provinčnosti a falešné
sebejistoty, že přece točíme hlavně pro českého diváka, který
„zbaští“ všechno, kde je sranda, láska a NAŠE krajina.

Problémy tohoto filmu vyrůstají ve chvíli, když se mimo formu začneme
soustředit na scénář (Robert Geisler, Benjamin Tuček, Marek Najbrt) a
herecké výkony. Jak už jsem poznamenal, téma českého hrbení se před
mocí už je ošoupané a ani Protektor v něm neobjevuje žádné nové
roviny. Emil Vrbata se tradičně pomalu stává zajatcem nacizmu a jeho
křehké morální zábrany se rozpouští v moři výhod a společenského
úspěchu. Hana v běsnění antisemitizmu může osudu vzdorovat pouze
nárazovými provokacemi (nechá se fotit na místech, kam je Židům vstup
zakázán), podivným vztahem k promítači z místního kina a závislostí
na morfiu. Šablona a figurková trapnost čiší i z udatného odbojáře
Franty, který bojuje za demokracii až do posledního dechu. Obehranost těchto
„dramatických situací“ je ještě posílena mnohdy strašidelnými
frázemi, které téměř všechny postavy vypouští ze svých úst (židovský
herec po Mnichovu: „Až přijdou Němci, to teprve začne ta pravá
premiéra!“).

Nejzajímavějším motivem se tak stává prapodivná láska Hany a Emila,
která v rámci milostných schémat není ani trochu frázovitá. Tvůrci nám
tu nedemonstrují tradiční romantický kýč, ale na první pohled pravý
opak. Ti dva nešťastní lidé v nešťastné době svou lásku zcela určitě
považují za osudovou, ale jako by se navzájem snažili přesvědčit, že
tomu tak není. Provokují se žárlivostí, nevěrou a demonstrativním
pohrdáním. Přesto však víme, že za touto slupkou se ukrývá láska tak
silná, že definitivní rozdělení by znamenalo jistou smrt. A po formální
i obsahové stránce fascinující závěr nám tuto domněnku může potvrdit
(nebo také ne, záleží na diváckém úhlu pohledu).

Nejhůře v Protektorovi dopadá herecký komponent. Marek Daniel v roli
Emila je téměř celý film monotónně prkenný a leckdy působí dojmem, že
na nás z plátna mrká se slovy: „Já nehraju! Já jenom procházím!“
Jeho studený přístup k roli nezachrání ani závěrečné „hrdinovo“
morální probuzení, kdy Emil ve své duši svádí těžký boj. Bitvu se
svědomím Danielovi ani na vteřinu nevěřím. Stejně jako Haně Jany
Plodkové nemohu v jejím jednotvárném výrazu uvěřit bolest, touhu,
výsměch, nenávist, ani závěrečné smíření. Tedy to, co zcela očividně
scénář předepisuje, ale herec svou fysis nenaplňuje. Nejlépe se tak
herecky naplňuje jindy průměrná Sandra Nováková v roli přitroublé, ale
v naivní zamilovanosti vlastně sympatické novinářky Kristy, a rozhlasák
Jana Budaře, který inteligentně ve svém konání jde vždy jenom do těch
mezí, kde nemusí projevit vlastní názor.

Nevyrovnanost hereckých výkonů mrzí o to víc, že lepší režijní
vedení hlavních představitelů a dokonalejší osobní práce se svěřenou
rolí by mohla otupit výše zmíněnou frázovitost některých dialogů.
Dobrý herec dokáže i z fráze udělat uvěřitelnou promluvu. To se zde
neděje (mnohdy mám dojem, že „nehraní“ je až záměrné) a kritik
pláče nad zmařenou příležitostí.

Pocit fádnosti se však při všech kladech vznáší i nad celkovým
dojmem z filmu Protektor, který má dokonce i oscarové ambice. Film nás
zavádí do doby největšího pokoření českého národa. Nevyhýbá se ani
těm nejkrutějším podobám nacistické okupace (několik scén
z gestapáckých mučíren), ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že mladí
ambiciózní tvůrci hledí na dějiny tezovitě a učebnicově. Zatímco mladí
tvůrci let šedesátých, na které se současný český film neustále
odvolává, šli ostře proti myšlenkovému světu svých rodičů, Najbrt
zůstává ve škatulce své generace, kdy jsme všichni vlastně jedna velká
rodina, každý v podstatě jedná správně a morální základ historie se
relativizuje až na samou hranici snesitelnosti.

Nejzásadnější metaforický symbol filmu – jízdní kolo, které
v příběhu postupně získává hned několik významů (a já jako kritik,
který nechce nic prozrazovat, tu nebudu za chytrého), můžeme vztáhnout
i na stav dnešní české kinematografie. Tvůrci zběsile šlapou, ale hrbí
se před uměleckou odpovědností tnout do zpuchřelých témat morálky a
svědomí národa i jednotlivce. Ovšem znovu musím zopakovat – Najbrta
musíme chválit, že se snaží umělecký peloton nasměrovat, což je
v dnešní zbabělé době známka udatnosti.

Text na přání autora nebyl redigován.

---

Protektor (Česko, 2009)
Režie: Marek Najbrt
Scénář: Robert Geisler
Kamera: Miloslav Holman
Hudba: skupina Midi Lidi

Hrají: Jana Plodková, Marek Daniel, Klára Melíšková,
Sandra Nováková, Jan Budař, Martin Myšička, Josef Polášek, Jiří Ornest,
Matthias Brandt, Simon Schwarz, Leoš Noha, Tomáš Žatečka, Cyril Drozda, Jan
Řéhák, Richard Stanke, Tomáš Měcháček
Délka: 100 minut
Premiéra: 24. 9. 2009