Čierny Balog a okolní Horehroní
už po staletí každého ovlivňují svou magičností. Všudypřítomné
temné lesy, hluboká údolí a vysoké kopce, drsná příroda, nepřístupný
terén a dřevorubecká tradice působí na lidi zvláštní silou. Slovenský
spisovatel českého původu Petr Jilemnický o zdejší krajině v roce
1946 napsal: „Tady člověk cítí, co je to naše odvěká touha po
svobodě a odhodlání bít se za ni v boji na život a na smrt.“ Tahle
slova sice vznikla v době Slovenského národního povstání, ale přesně
vystihují nekončící „problém“ Černého Balogu. Touha po svobodě se
tady zvětšuje někdy až do obludných rozměrů. Kam to až může vést,
zobrazil slovenský režisér Vladimír Balko ve
svém novém filmu Pokoj
v duši (2009), který se dostal i do letošní Soutěžní sekce MFF
Karlovy Vary.
Pro Vladimíra Balka je Pokoj
v duši první hraný film, předtím se věnoval spíše dokumentární
tvorbě. To, co je ale pro dokument cenné – autenticita a objektivita –
v jeho filmu nějakým způsobem nefunguje. Jakoby se to snažil zachovat za
každou cenu. Příběh o čtyřicátníkovi Tonovi (slovenský herec Attila Mokos), který se
po několika letech vrací z vězení, nechává roztrhat poměrně dlouhými a
nudnými sekvencemi zobrazujícími korupci mezi slovenskými papaláši a
úředníky. Melancholické pocity, nálady a pohledy jsou doslova zabity
chladnými a příliš racionálními slovy i záběry. Ale budiž… aspoň
získáme celkový obraz.
I když je Balkův film hodně
prodchnut postkomunismem a jeho důsledky, a tudíž se moc neodklonil od
tématiky současných česko-slovenských filmů, je na něm přesto něco
zvláštního a hlavně slovensky chlapského. Slivovice je tu cennější než
žena. Zachování vlastní cti způsobuje nenávratný kolaps v rodině
i mezi přáteli. Balko toho dosáhl díky spolupráci se scénáristou Jiřím Křižanem, který už ve
svých předcházejících pracích dokázal, že umí popsat opravdovou drsnost
prostředí. Pokoj v duši sice obsahuje podobné charakterové a westernové
prvky jako například Křižanův Je třeba zabít
Sekala (1998), ale tím, že je zasazen do aktuálního slovenského
kontextu, není jen obyčejným přetvořením.
Pokoj v duši téměř
dokonale zachytil současnou těžkou situaci slovenských čtyřicátníků,
kteří se kvůli tomu, že nemohou zabezbečit svoji rodinu častokrát
uchýlí k nelegálnímu způsobu získání peněz. Pro pracovní svět jsou
neproduktivní a neužiteční. Nemají mnoho možností. Balkův film nic
nepřikresluje, nenabízí žádná řešení, jak takový život vyřešit,
vyznívá depresivně.
Čtveřice hlavních herců – Attila Mokos, Roman Luknár, Robert
Więckiewicz a Jan Vondráček – svoje léta neskrývají, zoufalství postav
nevycítíme z jejich dialogů, ale z jejich ztrápených a stárnoucích
tváří. Scéna, ve které se Tono svěřuje svým přátelům, že už nemá
proč žít, a oni mu na to odpovídají* „Vždycky budeš mít nás,“* by
byla stejně trapná a patetická jako v mnohých podobných filmových
situacích, ale není. Na mimice a gestech rozpoznáme, že už nikdo nedokáže
pomoct nikomu. Nikdo nepláče, absolutní rezignace, která se aspoň musí
zapít slivovicí a zajíst něčím mastným, protože každý tuší, co je
jediné řešení.
Kamera Martina Štrby působí
dokumentárně, rozkmitaně, někdy příliš chladně, ale většinou je
krásná a jemná. Hudba polského skladatele Michala Lorence a píseň Jany
Kirschner v sobě obsahují plno národních a smutných motivů, i bez obrazu
budí dojem rozlehlých kopců a hor a taky svobody.
Pokoj v duši je bližší slovenskému národu, který umí
pochopit zdejší krajinu i život. Tím, že ale film vznikl ve spolupráci
Slováků, Čechů a Poláků a že se v pár scenách objeví i úchvátný a
česky mluvící Jaromír Hanzlík jako
sarkastický železničář, si jej vychutnají i čeští diváci. A pak jsou
tam jěště ti Romové…
{youtube}Ga-GTuSmVAA{/youtube}
Pokoj v duši (Slovensko,
2009)
Režie: Vladimír Balko
Scénář: Jiří Křižan
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Michał Lorenc, Jana Kirschner
Hrají: Attila Mokos, Roman Luknár, Robert Wieckiewicz, Jan
Vondrácek, Helena Krajčiová, Jaromír Hanzlík
Délka: 97 minut
Premiéra v ČR: 16. 7. 2009
Napsat komentář