Více než dvacet let po revoluci bojuje česká společnost s diktaturou
o to silnější, o co bezelstněji se tváří, s konzumním přístupem
k životu. Člověku se daří materiálně stále lépe, a tak si vlastně ani
nevšiml, že skutečnou svobodu postupně zaměnil za svobodu spotřebitelské
volby. Tím ale ztratil to nejcennější – důstojnost. Také o tom jsou
dokumentární filmy Víta Klusáka Český sen a nanovo i Vše pro dobro
světa a Nošovic. Pro někoho mohou být hořkým soustem, výsměchem
obyčejnému pracujícímu, pro jiné znamenají naději střízlivého náhledu
na masou (a často i státem) oslavované nadnárodní koncerny, co ve stínu
inovativní firemní politiky mění člověka v sice zaměstnaného, ale
v jádru bezcenného otroka bez názorů, povinností a osobních práv.
Za čtyřicet let totality se lidé naučili mlčet a držet krok, ignorovat
bezohlednost mocných a přijímat lži bez pozvednutí obočí, Vít Klusák
nyní svým filmem jasně dokazuje, že nejde o překonanou hrozbu dob
minulých, ale o problém bolestně současný.
Vít Klusák se na základě článku Jáchyma Topola vydal v roce
2005 natáčet do Nošovic – obce v Moravskoslezském kraji, která se
proslavila výrobou kysaného zelí a hlavně okolnostmi výstavby megalomansky
koncipované automobilky Hyundai. Spolu s týmem v kraji strávili na
šedesát natáčecích dní v časovém rozmezí pěti let, aby se jim ve
výsledném dokumentárním filmu podařilo zachytit groteskní příběh
vesnice, kterou na dva znepřátelené tábory rozdělila fabrika produkující
jeden z nejuznávanějších důkazů společenského postavení – osobní
automobily.
Vše začíná emotivním vzpomínáním
místních na výkup pozemků – kdo nesouhlasil s prodejem, tomu chodily
výhružné dopisy, slabší nátury podlehly nátlaku sousedů, co už prodali,
a většina ze zúčastněních se až ex post dozvěděla, co že se na polích
uprostřed vesnice skutečně chystá vyrůst. K tomu se postupně přidává
další prozření – ve výsledku totiž vznik továrny obci samotné pomohl
jen mizivě. Jak vyplouvá na povrch – krajina je nevratně zdevastovaná
obřím komplexem, pěstování zelí se ze zušlechtěných lánů muselo
přesunou na zaplevelenou půdu, zemědělci najednou dojíždějí za prací,
v továrně pracují jen asi tři místní a do hospody na meníčka z provozu
stejně nikdo nechodí – Nošovickým zbyly jen oči pro pláč, to by se ale
říkat a hlavně točit nemělo.
Divák napjatě sleduje jednotlivé
střípky – na první pohled obyčejných – událostí složené
v překvapivě drsnou mozaiku. V té se aktéři mohou spolehnout jen na
jediné – distanc korejského vedení. Nakonec se před kamerou hádají jen
Češi s Čechy, stejně jako jen Češi kontrolují ostatní Čechy, jestli
dobře pracují a zachovávají loajalitu k firmě. Divák pak najednou chápe
bezvýchodnost situace řadového zaměstnance Ondry, co otevřeně mluví
o ponižujícím zacházení, a to i když tuší, že kvůli tomu bude
propuštěn, stejně jako jeho rozezleného nadřízeného šílícího, když
štáb točí práci na lince, a nakonec i tiskového mluvčího, který jako
všichni pouze vykonává svou přesně danou náplň práce. Všem jim
nezbývá, než držet jazyk za zuby a makat, strach ze ztráty místa je velký
a nezaměstnanost v kraji roste – degradace a manipulace člověka jak
vyšitá.
S každým pohledem do výroby automobilů divákovi dochází, že v tom
podivném světě jedinec ztrácí osobnost i soukromí, talent, i možnost
projevit svůj názor. Všichni zaměstnanci jsou oblečeni do nevýrazných
uniforem, na každého je vidět, jestli a jak intenzivně pracuje. Hodina tu
má šedesát minut, které je třeba naplnit monotónní prací, co svede
skutečně každý. Protikladem k těmto záběrům jsou scény s místními
kyprými ženami okopávajícími zelí. Jejich bodré vtipkování, nemístné
poznámky a živelnost ostře kontrastují s bezútěšným mlčením lidí na
lince. Téměř neuvěřitelnými jsou pak autentické slovní perličky
vesničanů během exkurze do automobilky rovnající se bonmotům z pokladnice
českého filmu. „No a tady na dveřní lince máme jednu z občanek
Nošovic. Paní Tamara, tady ta blondýna, hned první.“ „Tu ani
neznám.“
Samozřejmě, že na principu jednoduché
pásové práce lidí beze jména i osobnosti fungoval už oslavovaný Ford
i Baťa, otázkou ale zůstává, zda-li je skutečně důležité – a
veřejně tak moc prospěšné – lépe si vydělat a přitom se vzdát
všeho, co dělá člověka člověkem. Za čtyřicet let totality se lidé
naučili mlčet a držet krok, ignorovat bezohlednost mocných a přijímat lži
bez pozvednutí obočí, Vít Klusák nyní svým filmem jasně dokazuje, že
nejde o překonanou hrozbu dob minulých, ale o problém bolestně současný.
Už jen to dělá z dokumentu Vše pro dobro světa a Nošovic událost, což
v našich zeměpisných šířkách není málo.
Vše pro dobro světa a
Nošovic (All for the Good of the World and Nosovice!, ČR, 2010)
Scénář a režie: Vít Klusák
Produkce: Filip Remunda
Kamera: Jakub Halousek
Hudba: DVA, Šuba Duba Band
Hrají: Vít Klusák, Stanislav Vojkovský, Petr Vaněk, Pavel
Franc, Jiří Nezhyba, zaměstnanci firmy Hyundai a obyvatelé města
Nošovic
Premiéra: 17. 2. 2011
Napsat komentář