
Belgický režisér Jaco van Dormael (nar. 1957) si
vysloužil pozornost kritiky již svými krátkometrážními (hranými
i dokumentárními) snímky z 80. let. Na pole celovečerního filmu sice
vykročil až o několik let později, ale neméně úspěšně. Drama Toto
hrdina mu v Cannes vyneslo Zlatou kameru pro nejlepší debut a snímek
Osmý den se tamtéž dočkal nominace na Zlatou palmu a navíc
přinesl cenu za nejlepší herecký výkon Danielu Auteuilovi a Pascalu
Duquennemu.

Kromě toho se van Dormael stal jedním z plejády uznávaných režisérů,
kteří se podíleli na tvorbě povídkového snímku s názvem Lumière
& spol.. Svůj třetí celovečerní film (a první anglicky mluvený)
natočil až po dlouhých 13 letech a opět se jedná o podivuhodný snímek,
nominovaný v Benátkách na Zlatého lva.
Výchozím bodem složitě se větvícího příběhu je nadmíru obtížná
volba, před níž stojí malý chlapec coby syn rozvádějících se rodičů:
má zůstat s otcem, nebo s matkou? Rozhodnutí pochopitelně ovlivní celý
jeho následující život a my sledujeme obě linie. Poté přichází další
stěžejní okamžik – která ze tří dívek se po letech stane jeho
manželkou? Rozvíjení několika možných životních scénářů, jejichž
hlavním hrdinou je zmíněný chlapec se zvláštním jménem Nemo Nobody a
jejichž děj se rozprostírá napříč hranicemi minulosti, přítomnosti a
budoucnosti, dává nahlédnout roli fatální náhody i netušené následky
zdánlivě banálních rozhodnutí v lidském životě.
Žánrově obtížně zařaditelný film v sobě spojuje humor, romantiku
i drama, především však obsahuje notnou porci filmařské invence, která
nás okouzluje od prvních okamžiků a jejíž pramen nevysychá až do
samotného konce.

Nelehkého úkolu ztvárnit různé verze hlavního hrdiny se (s pomocí
maskérů) úspěšně zhostil Jared Leto, který má za sebou mimo jiné
zajímavé role v Zabijácích osamělých srdcí nebo dramatu
Requiem za sen. Ostatní postavy, potažmo jejich představitelé,
zůstávají pochopitelně poněkud v pozadí, přesto si jejich výkony
zaslouží rovněž ocenění a najdeme mezi nimi i známá jména – rodiče
Nema si zahráli Rhys Ifans a Natasha Little, trojici jeho životních partnerek
pak propůjčily své tváře Diane Kruger (Anna), Sarah Polley (Elise) a Linh
Dan Pham (Jean). V jedné z menších rolí se objeví i režisérův
„dvorní herec“ Pascal Duquenne.
Pan Nikdo je bezesporu snímek určený náročnějšímu divákovi, který
je ochoten nad zhlédnutým dílem přemýšlet a věnovat mu plnou
pozornost.
Postavy a tedy ani herci ovšem nejsou (snad s výjimkou Jareda Leta) tím
nejdůležitějším stavebním kamenem van Dormaelova neobyčejného
snímku – tím je samotný příběh, respektive ona výše zmíněná teze,
týkající se role náhody a volby v našem životě, kterou tento snímek
zdařile ilustruje. Žánrově obtížně zařaditelný film v sobě spojuje
humor, romantiku i drama, především však obsahuje notnou porci filmařské
invence, která okouzluje od prvních okamžiků a jejíž pramen nevysychá až
do samotného konce. Tragikomický rozměr snímku podtrhuje hudební doprovod
(jemuž dominuje, stejně jako celému snímku, jistá hravost) belgického
kytaristy a režisérova bratra Pierra van Dormaela.

Pan Nikdo je bezesporu snímek určený náročnějšímu divákovi,
který je ochoten nad zhlédnutým dílem přemýšlet a věnovat mu plnou
pozornost. Svou hravostí a okouzlující vizuální stránkou sice tento film
může zaujmout daleko početnější publikum, ale divák postrádající
zmíněné atributy se pravděpodobně brzy ztratí ve složité kompozici
příběhu, pohybujícího se mezi realitou a snem. Jaco van Dormael zkrátka
natočil podle vlastního scénáře výjimečný snímek, který po formální
stránce v lecčems připomíná jeho celovečerní debut Toto hrdina. A pokud
patříte mezi diváky ochotné investovat do vnímání filmu více než pouhý
čas a peníze – a neměli jste to štěstí vidět tento snímek letos ve
Varech – pak si jej rozhodně nenechte ujít.

Pan Nikdo (Mr. Nobody,
Kanada/Belgie/Francie/Německo 2009)
Režie: Jaco van Dormael
Scénář: Jaco van Dormael
Kamera: Christophe Beaucarne
Hudba: Pierre van Dormael
Hrají: Jared Leto, Rhys Ifans, Natasha Little, Diane
Kruger, Sarah Polley, Linh Dan Pham
Délka: 155 minut
Premiéra v ČR: 15. 7. 2010




Napsat komentář