Traumatické události často změní život člověka tím, že pokřiví
charakter, zpřehází dosavadní žebříček hodnot a jistojistě způsobí
neurózy a psychosomatická onemocnění. To všechno dohromady působí na
člověka až zhoubným způsobem. Režisér a scenárista v jedné osobě
Saverio Costanzo se noří do životního běhu takto postiženého páru a na
jejich nesourodém vztahu ukazuje, že prvočísla nejsou jedinou osamělou
veličinou.
Traumatizovaným způsobem totiž působí všechny postavy všeho věku,
které se ve filmu producírují. Dáno je to i tím, že tentýž charakter
sledujeme v rozpětí pětadvaceti let. Mattia potkáváme na základní
škole, jak se potýká se svou problematickou sestrou trpící psychickou
poruchou, zatímco Alice se musí vyrovnávat se svým nesmlouvavým otcem a
lyžařskou kariérou. Na střední škole se jejich osudy proplétají, stačil
letmý pohled a hned bylo jasné, že se mezi sebou zavázali poutem, které
vydrží až do dospělosti. Po skončení vysoké školy tak Mattia řeší
dilema odchodu do Německa za zářivější vědeckou kariérou, kam by ho
mohla Alice, pracující ve fotografickém businessu, doprovázet. Sedm let nato
je ale vše jinak, jenom oni zůstávají ve vězení vlastních chyb
z minulosti.
Italský režisér Costanzo je
častým návštěvníkem filmových festivalů, které s nadšením zařazují
jeho snímky do výběrů. Osamělost prvočísel je jeho třetím kouskem a
dosud se potýká s rozpačitým přijetím. Vybral si adaptaci novely svého
krajana Paola Giordana, která před lety s úspěchem vyšla i v našich
končinách. Zbavil se však literárních prostředků při předělávce do
filmového scénáře, a tak si žádá maximální soustředění při
interpretaci událostí. O Osamělosti prvočísel lze totiž jednoznačně
prohlásit, že stojí na niterných pocitech hrdinů. Ve svém odloučení od
společnosti jsou totiž dost neschopni projevovat emoce. Vzhledem k tématu
pak nepřekvapí, že radost a štěstí jsou tím posledním, co byste si
z filmu odnesli. Emocionálně se dílo pohybuje na opačném konci
emocionální škály a s mírnou neurvalostí do nás láduje chmury a strasti
spolu se zamlčenými traumaty z minulosti. Při návštěvě kina si tedy
nekupujte popcorn, ale připravte si antidepresiva. Stejně jako se nulou
nedělí ani v neděli, je zákonitost osamělosti prvočísel neprolomitelná.
Nejednoznačný závěr tak nechává dostatek místa pro vlastní interpretaci,
zároveň si uchovává ducha celého díla a v zájmu umělecké jinakosti je
vůči divákovi i mírně sprostý.
Těžištěm snímku jsou dvě
věci. První je nahlédnutí do obecné povahy Alice a Mattia, což stojí a
padá s hereckými výkony několika lidí, kteří postavy ztvárňují
v různých věkových etapách, a také s režijní dovedností vyprávět
skrze mlčenlivé záběry. Zvláštní úlohu přitom hraje hudba a zvuk,
které často mění vyznění obrazu, občas pracují s agresivním hudebním
doprovodem, jako by chtěly vyjádřit řev, který proudí postavám v hlavě,
ale jejž nejsou schopny formulovat. Jindy se ozývá nepříjemně nasládlý
popěvek zanechávající za sebou mrazení v zádech. Druhým středobodem je
odhalení, co stojí za šrámy na duši, které si nesou životem. Tady se
scenárista Paolo Giordano zachovává velmi vypočítavě a činí z aktu
odhalení pomyslný vrchol díla, jehož účinek je zkalen jenom nastavovaným
pokračováním „o sedm let později“. Krizové události proplétá
střihačskou montáží a labužnicky je graduje do fáze, kde je vyústění
očividné, přesto vzbuzuje úzkost, že se nejhorší domněnky naplní.
Nakonec však převládá chlad, nepřístupnost k postavám, k nimž
režisér nenašel adekvátní filmovou cestu, a znechucení z prodlužovaného
konce. Vedlejší postavy jsou navíc donuceny jednat v zájmu
nepochopitelného, což dost možná kniha vysvětluje. Nakonec jsou ještě
osamělejší než ústřední pár, který v sobě nachází ideální
prvočíselnou kombinaci.
Osamělost
prvočísel (La Solitudine dei numeri primi, 2011)
Režie: Saverio Costanzo
Scénář: Saverio Costanzo, Paolo Giordano
Kamera: Fabio Cianchetti
Hrají: Alba Rohrwacher, Luca Marinelli, Isabella Rossellini,
Filippo Timi
Délka: 118 minut
Premiéra v ČR: 20. 10. 2011
Napsat komentář