Letos uplynulo právě jedno století od vydání světoznámé dětské
knihy Knoflíková válka. Její autor Louis Pergaud bohužel padl v zákopech
první světové války, jeho odkaz ale přežil díky tomuto románu, který
vypráví o válčení dvou vesnických part kluků. V našich končinách se
ovšem proslavila i adaptace Pergaudovy knihy z roku 1962. Jak slavná
předloha, tak i oblíbený film dosahují vysokých kvalit, a proto je
zřejmé, že „Nová knoflíková válka“ (což je originální francouzský
název) bude mnohými fanoušky porovnávána s oběma výtvory. První ohlasy
ale jasně říkají, že nová verze z tohoto měření nevychází
vůbec dobře.
Režisér Knoflíkové války Christophe Barratier je známý především
snímkem Slavíci v kleci, který se (podobně jako recenzované
dílo) odehrává v minulosti a vypráví o problémových žácích
internátní školy. Jedná se o poměrně dobrý film, který ale trochu trpí
tím, že se až příliš silně snaží ždímat divácké city. Podobný,
možná ještě intenzivnější postup zvolil režisér i u Knoflíkové
války. Kromě hry s emocemi tu navíc nezdravě často zaznívají tóny
dospělácké vážnosti, které se pojí s dobou, v níž se děj
odehrává.
Zásadní změnou oproti předloze je totiž to, že tvůrci přesunuli
příběh na konec druhé světové války. To by samozřejmě nemuselo nikomu
kromě několika skalních fanoušků knihy vadit. Velmi nedobře ovšem
vyznívá, že motivy, které jsou s tímto krvavým konfliktem spojeny, se
staly dominantními rysy příběhu. Hlavní chlapecký hrdina Lebrac se
seznámí s dívkou Violette, židovkou, která se ve vesnici ukrývá před
nacisty, a jejich vztah se zdá být důležitějším prvkem než samotné
válčení chlapeckých part.
Skrze druhou světovou válku je také charakterizováno několik postav.
Lebrac má kupříkladu problémy s autoritativním otcem, ale když zjistí,
že tajně pracuje pro odboj, tak ho začne respektovat. Tato dějová linka je
ovšem velmi nedůvěryhodná, protože otce hraje Kad Merad, který je spojený
především s komediálními postavami dobráckých morousů (např. otec
malého Mikuláše ze snímku Mikulášovy patálie). Pan učitel zase
děti často poučuje o tom, jak se správně chovat k lidem, ať už jsou od
nás jakkoliv odlišní. Kvůli tomu se dokonce lehce pohádá s prorežimním
průvodcem po muzeu.
Rozpustilý tón knihy a starší filmové verze se tak obrušuje na
nezbytné minimum několika dětských hlášek. Namísto vlastního
uvědomování svojí hrubosti spojené s bitvami o knoflíky jsou tak kluci
v tomto směru školeni staršími postavami. Paralely mezi světem dospělých
lidí a světem dětí jsou rovněž poměrně zredukovány. Největší
slabinou je ale otravná všudypřítomná idylická hudba podbarvující
záběry na zelená luka a háje francouzského venkova. Film se opakovaně
utápí v pastelových barvách kýče, které definitivně potvrzují, že
nová verze té starší nesahá ani po kotníky.
Barratierovo dílo bohužel připomíná spíše libovolný průměrný
americký televizní film pro děti. Je v něm trochu srandy a hodně
dvojrozměrných postav, sem tam se sdělí nějaké moudro a při tom všem se
musíme konstantně nechat vést hudebním doprovodem, který nám okatě
sděluje, jaké emoce máme právě prožívat. Opakující se prvky nadměrné
vážnosti navíc způsobují menší žánrovou zmatenost. To bude asi tím,
že tvůrci prostě chtěli zasáhnout co nejširší spektrum diváků. Tato
verze by se tak možná dala zhlédnout v nějakou studenou zimní neděli
s konstatováním, že „zas tak špatné to nebylo“. Od takového pojmu,
jakým je Knoflíková válka, bychom ale měli očekávat vždycky
něco více.
Knoflíková válka (La nouvelle guerre des boutons,
Francie, 2011)
Režie: Christophe Barratier
Scénář: Thomas Langmann, Christophe Barratier, Stéphane
Keller (podle knihy Louise Pergauda)
Kamera: Jean Poisson
Hrají: Jean Texier, Guillaume Canet, Laetitia Casta, Kad
Merad, Gérard Jugnot, François Morel
Délka: 100 minut
Premiéra v ČR: 19. 4. 2012
Napsat komentář