Erika Hníková, sama ve věku tzv. singles, se ve svém posledním snímku
Nesvatbov rozhodla prozkoumat tento novodobý fenomén. Jako singles definujeme
člověka po třicítce, který, většinou z vlastního rozhodnutí, žije bez
partnera. Často se jedná o lidi dobře finančně zajištěné a obvykle
bydlící ve velkoměstě. Zdokumentování života těchto městských singles
nemohlo podle režisérky přinést nic nového, a proto se rozhodla prozkoumat
stejný fenomén na vesnici. Shoda náhod ji přivedla do slovenské vesnice
Zemplínske Hámre, která nebyla výjimečná jen počtem svobodných
mládenců a starých panen, ale především svým svérázným starostou a
jeho snahou dát své nezadané dohromady.
Vyprávění můžeme sledovat jako divadelní představení ochotnického
divadla, v němž má starosta dvě úlohy – je jeho režisérem a zároveň
šaškem.
Ředitelův šašek
K dané situaci a tématu se dalo přistoupit různými způsoby.
Režisérka zvolila ten, který se nejvíc nabízel: z pletichářského
starosty udělala hlavní postavu filmu, jako žánr zvolila komedii. Zajímavé
je blíže se zaměřit na prostředky, kterými této komičnosti dosahuje.
Prvním důležitým motivem je generálská povaha starosty, díky níž se
z filmu o singles stal spíše film o jednom muži, jeho pohledu na
tradiční rodinné hodnoty a jeho snahách uspořádat své malé hájemství
k obrazu svému. Realita vesnice je nahlížena především skrze jeho optiku
a jeho činy jsou hlavními hybateli děje. Druhým důležitým prvkem je
uspořádání narativní struktury, která se velmi blíží filmu hranému.
V úvodní scéně je představen starosta a jeho motivace, prostředek filmu
se věnuje vedlejším postavám a přípravě seznamovacího večírku, na
němž se v závěru všechny postavy setkají. I rytmus vyprávění je
udáván pravidelnými hlášeními místního rozhlasu, která jsou komická
jak svým obsahem (starosta v nich komentuje dění ve vesnici, poučuje a
nabádá), tak i formální strukturou (každé hlášení je uvozeno
statickým záběrem na radnici se starostovým autem v popředí).
Vyprávění můžeme sledovat jako divadelní představení ochotnického
divadla, v němž má starosta dvě úlohy – je jeho režisérem a zároveň
šaškem.
Metaxa pro nevěstu
Nejvíce empatie vzbuzuje jediná žena, neprovdaná třicátnice Monika,
která bydlí a dokonce sdílí jednu ložnici se svojí maminkou. Smířená se
svojí situací jen s úsměvem konstatuje, že jí je tak dobře a na nějaké
seznamování stejně není.
Vedlejšími postavami je trojice místních singles – dva muži a jedna
žena neschopní vzít svůj osud a touhu po nalezení partnera do vlastních
rukou. První z mužů bydlí v domě, který nedávno dostavěl. „Tady bude
jednou ložnice,“ ukazuje. „A až se nám s ženou zdaří, tak tady
i místnost pro dítě. Jen ta žena zatím chybí.“ Do jinak vážného
sdělení se i tak režisérce podaří dostat směšnost, když aranžuje
scénu, kde muž ve statickém záběru na gauči svírá v každé ruce jednu
láhev Metaxy, kterou si šetří, aby je jednou vypil se svou nevěstou.
Uvedení druhého muže vzbuzuje pocit studu nad trapností celé situace.
Čtyřicetiletý oplešatělý muž sedí u stolu a jí oběd uvařený
vlastní matkou, která stojí opodál a pozoruje, zda synovi chutná. Na
režisérčiny otázky, jestli by chtěl nějakou ženu, káravě odpovídá
matka: „Už by bylo na čase – pohrát s vnoučaty bych si ještě
chtěla.“ Synek bez zájmu krčí rameny. Nejvíce empatie vzbuzuje jediná
žena, neprovdaná třicátnice Monika, která bydlí a dokonce sdílí jednu
ložnici se svojí maminkou. Smířená se svojí situací jen s úsměvem
konstatuje, že jí je tak dobře a na nějaké seznamování stejně není. Že
se nejedná o rozhodnutí z její vlastní hlavy, se překvapivě vyjeví
v závěru filmu.
Vesnická skládanka
Při sledování každého dokumentu bychom se měli ptát, nakolik jsou
vyobrazené události reálné a nakolik jde o zásah režiséra. V případě
Nesvatbova se nabízí otázka, kolik nám toho režisérka o svých postavách
sdělila a kolik zatajila. Erika Hníková ukazuje postavy v situacích
spojených s jejich prací nebo rodinou. Hlubší exkurz do jejich minulosti
či motivací se nekoná. Ani o starostovi, který je na rozdíl od ostatních
líčen jako aktivní element, toho nevíme víc, než že by rád provdal své
nezadané. Režisérka si tady lidově řečeno vybírá jen to, co se jí hodí
do krámu, a film skládá z pěkných, ale trochu povrchních obrázků.
Povrchovostí se vyznačuje i kamera Jiřího Strnada, která ve statických
záběrech snímá povrchy a struktury stěn, obrazů, domů i lidí. To
vytváří dojem strnulosti, která je typická jak pro momentální životní
fázi tří singles, tak i pro vesnici Zemplínske Hámre a možná pro
většinu podobných vesnic na Slovensku.
Tomu, kdo požaduje víc, tak nezbývá nic jiného než rozbít režisérkou
pečlivě poskládané puzzle a zkusit nahlédnout pod povrch. Otázkou je,
jestli tam něco najde.
Poroučení srdci
Co by však měl vyčíst každý, je filmem explicitně sdělovaná
myšlenka, použitá jako slogan filmu a to ta, že „srdci se nedá
poroučet“. K tomuto sdělení režisérka celý svůj příběh směřuje a
nechá ho vyplynout v závěru, kdy na starostou uspořádaný večírek pro
nezadané dorazí jen několik málo místních. Ani samotný večírek,
probíhající s trapností táborových diskoték, s držením balonku mezi
tančícími těly, neskončí starostou vysněnými radovánkami mladých ve
volné přírodě. Otázkou je, jestli je tato banální, nijak překvapivá
pravda důstojným sdělením filmu, který mohl být hlubší sociologickou
sondou soudobého společenského fenoménu. Tomu, kdo požaduje víc, tak
nezbývá nic jiného než rozbít režisérkou pečlivě poskládané puzzle a
zkusit nahlédnout pod povrch. Otázkou je, jestli tam něco najde. I kdyby ne,
zbude mu zážitek z vtipného, trochu kuriózního příběhu.
Nesvatbov (Česká republika, 2010)
Režisér: Erika Hníková
Námět: Erika Hníková
Kamera: Jiří Strnad
Střih: Jana Vlčková
Zvuk: Petr Šoltys
Délka: 72 minut
Premiéra v ČR: 9. 12. 2010
Napsat komentář