V kuloárech filmových fanoušků neustále stoupá obliba jihokorejských snímků a právě jedním z nejoblíbenějších tvůrců je Chang-wook Park, tvůrce pro někoho šokujícího, pro někoho nádherného, dnes do jisté míry kultovního Oldboye. A když už někdo prorazí s jedním výborným filmem, nutně se zvedne vlna zájmu o jeho ostatní díla. Nejinak je tomu i nyní, kdy do české artové kinodistribuce přichází pokračování, alias poslední díl trilogie, Nebohá paní Pomsta.
Asijské vnímání života, jeho jednotlivých aspektů a řádů, je od toho našeho evropského, resp. euro-atlantického, velmi odlišné. To je nutno předem avizovat a každý fanoušek asijské kinematografie to moc dobře ví. Proto bych chtěl předem od tohoto snímku odradit diváky se slabším žaludkem, jakož i od předchozích Parkových filmů. A ten otrlejší zbytek zvu k této filmové hostině.
Před čtyřmi lety se Chang-wook Park rozhodl natočit film o pomstě. Začínal s menším rozpočtem, vlastním nápaditým scénářem a vizí natočit snímek Sympathy for Mr. Vengeance. Velmi surovou formou zde nahlíží do života nižších společenských vrstev v příběhu hluchoněmého mladíka, který se snaží zachránit svou sestru, jejíž ledviny vypovídají službu, a protože je okolnostmi dohnán ke krajnímu řešení, sáhne, možná trochu nešťastně, po něm. Tím se rozjíždí jakýsi kolotoč pomsty započatý v naprosto nevinném duchu a nechtěně, aby spolknul všechny hlavní aktéry děje, kteří se postupně mstí jeden druhému. Hluchoněmý mladík se mstí dealerům s orgány, kteří ho podvedli, otec uneseného děvčete, které se nedopatřením utopilo únosci před očima, se mstí mladíkovi, který děvče unesl, jenom aby získal peníze na operaci své sestry, aniž by chtěl holčičce ublížit, a nakonec umírá rukou pomsty i mstící se otec. Tato sonda do nezastavitelného kolotoče násilí je jakýsi vnější obraz, kde pozorujeme konání jednotlivých aktérů, aniž by se divák nějak asocioval do jejich role, případně uvažoval nad jejich psychikou. Ta je totiž příběhem samým dána relativně napevno, jde jako poskládané domino, každá kostka padne a shodí následující. Ať chce, nebo ne, prostě je k tomu donucena okolnostmi. Tomu odpovídá i provedení filmu, které ve zpočátku volném tempu předkládá obraz poměrů, v nichž hrdina žije, později přechází do prudších střihových akcí a jakéhosi rytmu po asijsku protahovaných, občas až absurdních situací, které ale velmi dobře slouží svému účelu a nadhazují divákům očividnou pointu.
A jestli je Sympathy for Mr. Vengeance vnější pohled na věc, je druhý díl trilogie – Oldboy – pohledem dovnitř. Režisér zde ustoupil od formy jednoduchého vyprávění příběhu bez jakýchkoliv odboček a prakticky bez hudebně-citového podbarvení, naklonil se k silné stylizaci a vygradoval matoucím střihem, kamerou a skladbou záběrů v dost prozápadním stylu, vnitřními dialogy a především nezapomenutelnou hudbou diváckou asociaci natolik, aby každý pociťoval všechny dějové zvraty společně s hrdinou. Oh-Dae Su totiž jednoho dne naprosto nevysvětlitelně zmizel z povrchu zemského. Policie pátrání po něm vzdala, ale během následujících patnácti let se objevil jeho přízrak, postava zločince, který zabil vlastní ženu v medializované kauze, kdy byl Oh-Dae Su identifikován dle testů DNA jako vrah. Zatímco chudák Dae Su seděl celou tu dobu v soukromém vězení, aniž by věděl, kdo a proč ho tam drží. Dlouze o tom přemýšlel, zpytoval svědomí, při sledování televize se mezi dávkami uspávacího plynu připravoval na útěk, sepisoval seznamy možných věznitelů, terčů jeho pomsty. Pár dnů před finální realizací svého útěku je ale opět uspán plynem, probouzí se v obrovském kufru, jak posléze zjistí, uprostřed zelené louky. Proč ho pustili ven, proč ho patnáct let věznili a kdo zabil jeho ženu? Oldboy přitáhne diváka už od samého začátku, vžijete se do role charismatického Dae Su, uvažujete jako on, cítíte se jako on a na konci užasle vydechnete, protože víte víc než Dae Su, čímž naprosto briskně vyniká pointa, která jako taková vědomí postav jakoby obchází. Komplikovanost celkové kompozice zde dostává do vínku právě onu efektní akci, která společně s hudbou mění film z těžce stravitelného díla pro náročné diváky na kultovní snímek oslovující široké publikum.
Tak, to už máme jakési externí sledování jevu zvaného pomsta v prvním filmu, vnitřní pohled zdánlivého hlavního aktéra, mstícího se a posléze nalézajícího pravé důvody pomsty, aby se jeho jednosměrný pohled díky celému příběhovému pozadí otočil o sto osmdesát stupňů a on byl zpracován nezastavitelným mechanismem pomst do závěrečné podoby. Nelze přesně definovat, na co konkrétně se snažil Park zaměřit, každopádně můžeme vysledovat určitou tendenci vnutit divákům všemi možnými prostředky polemiku o spravedlnosti a oprávněnosti lidských činů, ať už k tomu používá onen vhled zvenčí, nebo sondu do hlavy aktéra.
Jako poslední film této tematicky rámcové trilogie aktuálně přichází do kin Nebohá paní Pomsta. Je zima, sněží a Geum-ja právě vyšla z vězení po třináctiletém trápení, vítá ji někdejší kněz s partou muzikantů převlečených za Santa Clause a symbolicky jí nabízí bílý dort z tofu, aby zůstala bílá a nedotčená. Jenomže to ona nechce, což hned předvede, když dort hodí na zem. Geum-ja totiž nemůže zůstat nedotčena hříchem, její čest a pomstychtivý plán to nedovolují. A přesně o tomhle celý film je, o pomstě v ženském podání. Neprozradím moc, když řeknu, že hlavní hrdinka je sympatická třicátnice, která mládí ztratila pro vlastní dítě unesené násilnickým psychopatem ve snaze svést na ni brutální vraždu jiného dítěte. Už tady začíná ironie, kterou je film celý prodchnut – domnělé dětské únoskyni je uneseno dítě. Jestli vám tohle přijde komplikované, tak budete nad celkovou koncepcí scénáře a režisérovy tvůrčí narace protáčet oči, protože Chang-wook Park není z těch, kteří by své diváky nějak šetřili. Dějová linie není nikterak přímá a má spoustu odboček, slepých uliček a křižovatek, které ale dohromady tvoří naprosto unikátní infrastrukturu vyprávění, která je tak akorát sevřená, aby dovolila svižné plynutí děje, ale aby na diváka zapůsobila i jako stimul pro pokládání otázek typu "co bych v takové situaci udělal já?" Bohužel, ale taky trochu naštěstí, je podání jednotlivých scén a jejich spojitost natolik komplikované, že vyžaduje plnou pozornost i těch nejzatvrzelejších diváků a odrazuje od pojímání filmu jako jednoúčelový sestřih efektivních a násilných scén, které by k plátnu mohly přilákat popkorňáky. Ona složitost scénáře se projevuje především relativně častým využitím flashbacků, které zpočátku pomáhají vykreslovat charakter Geum-ja, jak se vyvíjela od nevinné dívenky po chladnokrevnou cílevědomou ženu s obličejem anděla, bohužel ale u flashbacků režisér zůstal i po úvodu filmu a vytvořil tak řádný guláš, ve kterém se může divák snadno utopit, aniž by mu došlo, jak některé postavy navzájem souvisí, což je právě pro plné vychutnání Nebohé paní Pomsty velmi důležité.
Co do provedení snímku samotného zvolil režisér stejný, nebo alespoň velmi podobný postup, jako v případě Oldboye. Ačkoliv byl prostřední díl vystavěn na základě dílu prvního, využil pouze několik málo jeho prvků (přehrávání některých postav a dlouhý chuťový ocas některých scén), které se až na několik narážek téměř vytratily v díle posledním. Barevné ladění, osvětlení a kompozice jednotlivých záběrů spolu s několika dobře zakomponovanými digitálními triky a snovými scénami dávají znát, že si Chang-wook Park našel tak říkajíc svůj styl. Výše anoncované přetahované záběry zde dovádí Park téměř k dokonalosti ve scéně s puškou, která má velmi krátký dostřel, kdy Geum-ja, velmi dobře si vědoma tohoto omezení, útočí. Kamera sleduje hrdinku blížící se k oběti, Geum-ja napřahuje ruku, zastavuje se s hlavní na čele svého terče, ale kamera jede dál, načež se ozve výstřel. Nejen že je jasný předobraz ve slavné scéně "kladivová bitka v chodbě", ale takovýto postup generalizuje mnoho klíčových scén obou snímků. Hudba následuje příklad vizuálního ztvárnění a bez skrupulí je zde použit model z Oldboye, čili opravdu silný hudební podkres jak emocionálně vypjatých scén, tak těch lehce ironických, aniž byste ji v tom druhém případě vůbec zaznamenali a v tom prvním vás ještě povzbudila k silnému prožitku.
Nemusím se dlouze rozepisovat a zrovna prohlásit, že aktéři tohoto díla jsou naprosto uvěřitelní. Herecké obsazení si vzalo mnohé z předchůdce, přičemž charismatický Dae Su v podání Min-sik Choie dostává nyní nevýraznou roli a na jeho místo nastupuje drsná femme fatale s červenými očními stíny, Geum-ja Lee (Yeong-ae Lee). S oslovením "reálný" jsou si ale blízké prakticky všechny účinkující figurky, od protagonistky Geum-ja v mládí přes podivného kněze a spoluvězeňkyně až po partu naštvaných rodičů v závěru.
Veškeré intence tohoto snímku se ale upínají k závěrečným třiceti minutám. Ve svém předešlém díle využil Park tento bombastický závěr, který se jenom těžce profiloval v prvním dílu trilogie, k opravdu tvrdému nasazení vysvětlovacích manévrů, kdy jedním mocným tahem vehnal divákům do hlav chybějící částečky skládačky, které najednou z rozházené hromady informací, hrnoucí se na ně celý film, udělaly průzračně čistý a čitelný obraz výborně zapleteného příběhu. U Nebohé paní Pomsty se ale rozhodnul Park tento svůj triumf využít poněkud jinak. Oldboy tedy představil zápletku poháněnou nezvratnou logikou, která dala nakonec vzniknout onomu finálnímu vyvrcholení a emocemi prodchnutému chuťovému ocasu. Paní Pomsta ale poněkud klame tělem, protože pod zástěrkou podobného filmu se skrývá hromada žensky pojatých smyslů pro cokoliv. Intuice, city, emoce, touhy, to všechno žene Geum-ja k pomstě víc než samotný smysl pro spravedlnost, který samozřejmě nakonec dojde svého naplnění, když se ona citovost přenáší z jediné Geum-ja na širší skupinu. Tady totiž vyvrcholí veškeré emoce, které ovšem mají jakousi pachuť pochybnosti o jakékoliv morální spravedlnosti, která je morálkou příliš svázána pro posuzování určitých věcí. Jako rozhřešení pak působí až směšně šťastný konec, ve kterém se Park zřejmě smiřuje s velmi dopodrobna rozebraným tématem a vlastně ho tak pro sebe i diváky symbolicky uzavírá.
Jestli tedy chcete udělat něco nejen pro své filmové vzdělání, ale i pro své vnímání mnoha společenských hodnot, musím vám nejen Nebohou paní Pomstu, ale celou trilogii Chang-wook Parka vřele doporučit.
Režie: Park Chan-wook
Scénář: Park Chan-wook, Chung Seo-kyung
Kamera: Chung Chung-hoon
Hudba: Cho Young-wuk
Hrají: Lee Young-ae, Choi Min-sik, Kwon Yea-young
premiéra: 31. 8. 2006
Napsat komentář