Mezi vlky patří k filmům, které tak trochu matou svojí reklamní
kampaní. Skrze svoji plakátovou a především trailerovou propagaci totiž
naznačuje, že se jedná o velmi akční podívanou, v níž se parta
drsných chlápků snaží přežít střet s nehostinnou aljašskou krajinou a
rozzuřenými vlky, jimž musí čelit po havárii letadla. Přihlédneme-li
navíc ke jménu režiséra Joea Carnahana (tvůrce nového A-Teamu) a
hlavní herecké hvězdy Liama Neesona, na stará kolena etablované akční
ikony (96 hodin), měli bychom si výchozí premisu o žánru této
novinky potvrdit. Mezi vlky ale nakonec vypadá docela jinak, než jak slibovala
jeho kampaň, byť základní nastínění děje nikterak nelhalo.
Před divákem stojí jakýsi propletenec tří žánrů (či rovin). Abychom
stavbě díla porozuměli, měli bychom se nad nimi postupně pozastavit. Tou
(překvapivě) nejdůležitější úrovní je jakási spirituální cesta
vůdce party přeživších mužů Ottwaye (Neeson) za základním poznáním
o lidské povaze, které je ovšem explicitně sděleno někdy v půlce filmu.
Na této cestě zkoumá Ottway svoje fyzické a psychické možnosti a jednou
dokonce vyzývá samotného Boha, aby mu dal nějaké znamení. Téma víry se
zdá být velmi důležitým, neboť se brzy dozvíme, že Ottway byl
vychováván v katolickém prostředí.
Další úroveň příběhu představuje střet člověka s nepoddajnou
přírodou, kterou znázorňuje krutá zima, kolosální vánice a především
smečka vlků. Ta byla ovšem téměř kompletně vytvořena v počítačích,
kde jí navíc asi zapomněli implantovat základní logické uvažování,
kterým tito inteligentní savci zcela jistě oplývají. Digitální tlupa
ozubených zvířat tudíž degraduje faktor realistické podívané (tzv.
survival žánru) někam k bodu mrazu. Démonizování vlků, ke kterému zde
dochází, se může částečně vázat ke křesťanskému podtextu filmu.
Spíše tu ale jde o to, že vlci prostě slouží jako obyčejné příšery,
které mají neustále navozovat pocit ohrožení hlavních hrdinů.
Thrillerové a hororové prvky, jako třetí rovina díla, jsou ale dost
možná ty nejdůležitější, protože skrze ně se zde vystavuje
vypravování příběhu. To funguje principem postupného zabíjení
vedlejších postav ve stylu vyvražďovaček pro teenagery. Samotní vlci se
tak chovají podle pravidla „občas někoho zakousni, abys redukoval počet
přeživších“, což v důsledku znamená, že survival žánr (a tedy
i těch několik přírodních scenérií) hraje až třetí housle
kdesi vzadu.
Stejně schematicky ovšem působí všechny vedlejší postavy, které
v příběhu existují jen proto, aby rámovaly Ottwayovu cestu (jak fyzickou,
tak duševní) a občas posloužily jako nějaké to maso do mlýnku. Parta
přeživších (až na jednoho z nich) samostatně skoro nepřemýšlí o tom,
co se děje, a prostě v řadě pochoduje za Neesonem. Přitom všichni
zúčastnění hrají nadmíru dobře a jednou či dvakrát zde dokonce dojde
k momentům, kdy se zdá, že se jedná o opravdové lidi a ne o jakousi
směs napůl klišovitých figurek.
Carnahanovu snímku ovšem vůbec nemůžeme vytýkat jeho technickou
stránku, která je brilantní. Práce s kamerou, střihem a zvukem dohromady
vytváří atmosférickou podívanou, která místy dokáže velmi dobře
přiblížit zážitek skutečné mezní situace. Třeba úvodní scéna pádu
letadla je velmi sugestivním momentem, a to včetně působivého přechodu
z Ottwayovy osobní imaginace do šokující reality těsně po
katastrofě.
Škoda, že si takový cit pro změny nezachovali tvůrci pro celkovou
strukturu vyprávění, protože nešikovné proplétání třech rovin díla se
jeví jako jeho největší problém. Může totiž způsobit zmatek v hlavě
diváků (ovlivněných plakáty a upoutávkami), protože ještě po první
půlhodině by se mohlo zdát, že nás přece jen čeká čistokrevný survival
thriller. Přecházení mezi žánry ovšem způsobuje především vysokou
nekonzistentnost díla, což se projevuje v tom, že se dané fragmenty snímku
navzájem shazují. Neesonovo hledání Boha působí dost neuvěřitelně
v kontrastu s tím, jak před pěti minutami poskakoval mezi
digitálními vlky.
Rovina spirituálního filmu a survival thrilleru by spolu zřejmě mohly
organicky koexistovat (příroda je klasickým prostředím duchovně laděných
děl), pokud by se mezi ně tak nejapně nemotala vyvražďovací linka. Kdyby
navíc scenárista trochu vybrousil vedlejší postavy, možná by i vznikl
skvělý film. Jenže v této podobě působí Mezi vlky docela
lacině. Skoro jako by se Milla Jovovich na konci některého Resident Evil
zamyslela nad tím, jestli má sílu jít dál, když ji Bůh neslyší. A ani
výtečná stylistická stránka a skvělý Liam Neeson a jeho sveřepý výraz
tváře na tomto konstatování nedokážou mnoho změnit.
Mezi vlky (The Grey, USA, 2012)
Režie: Joe Carnahan
Scénář: Joe Carnahan a Ian Mackenzie Jeffers
Kamera: Masanobu Takayanagi
Hrají: Liam Neeson, Dermot Mulroney, James Badge Dale, Joe
Anderson, Dallas Roberts, Frank Grillo, Nonso Anozie
Délka: 117 minut
Premiéra v ČR: 8. 3. 2012
Napsat komentář