Megamysl

Nejspíš je na čase si přiznat, že dobám
hraných pohádek typu Popelka nebo Šípková Růženka už odzvonilo.
Příběhy, na kterých vyrostlo hned několik generací, pomalu ale jistě
začínají nahrazovat komiksové animované filmy z americké produkce.
Posledním takovým filmem letošního roku je snímek Megamysl z dílny
tvůrců legendárního Shreka, studia Dreamworks.

Co by se stalo, kdyby Lex Luthor zvítězil nad Supermanem? Jak by to
vypadalo, kdyby zločinci z Gotham City porazili Batmana? To se nejspíš nikdy
nedozvíme. Ale ve filmu Megamysl zjistíme, jak bude vypadat Metrocity, když
smolařský lotr Megamysl (spíše náhodou než vlastním důvtipem a nezdolnou
silou) zničí hrdinu Metromana. Ukáže se, že stejně jako jin potřebuje
svůj jang, zlo potřebuje dobro, které by se bez přestání pokoušelo
překazit všechny temné zločinné plány. Megamysl totiž místo toho, aby
oslavoval svůj úspěch a radoval se, upadá do depresí. Jeho život nemá bez
pořádného protivníka smysl. A tak dostane ďábelský nápad. Sám
vytvoří nového kladného hrdinu Titána, se kterým by mohl bojovat. Bohužel
se všechno poněkud zvrtne. Titán se totiž rozhodně nemíní stát tím
hodným pánem, co všem pomáhá. Chce být radši pořádným superpadouchem.
A jeho hlavním cílem je Megamyslova milá Roxanne Ritchi, jejíž iniciály
RR až nápadně připomínají dnes už téměř legendární „dvojité
el“ – Lois Laneovou ze Supermana. A drobných detailů shodných
s jinými, mnohem slavnějšími komiksy je v Megamyslovi spousta.
(Například holohlavý hlavní hrdina, který je původem z jiné planety, se
podobá už zmiňovanému Lexu Luthorovi.)

Přesto Megamysl není filmem, který by
„vykrádal“ Supermana nebo jiné příběhy. Stojí zcela na vlastních
nohou a rozhodně má divákovi co nabídnout. Odkazuje sice na jiné komiksové
snímky a hrdiny, ale zároveň si uchovává vlastní svěžest a akčnost.
Děj filmu takříkajíc odsýpá, nic nedrhne a divák nemá ani chvíli pocit,
že se nic neděje. Plno akčních zvratů (například, když se ukáže, že
Titán se rozhodl přidat na „stranu zla“) a nápaditých vtípků v čele
s podivnou rybou coby vesmírnou adoptivní mámou Megamysla divákům nedává
ani vteřinu na oddech. Musíte se prostě smát, i když třeba ani
nechcete.

Na druhou stranu si ale tvůrci ponechali i prostor na jakési vážnější
a poetičtější scény. Ano, mohli by si dělat legraci z toho, jak je
Megamysl ošklivý a svým způsobem tak trochu směšný, nicméně naopak se
snaží divákům dokázat, že ve skutečnosti nejde o to, jak vypadá, ale
jaký je uvnitř. Krásným důkazem je Roxanne, zaskočená situací, kdy se
při polibku okouzlující mladík změní v namodralou obludku s obrovskou
hlavou, není znechucená nebo zděšená, ale pouze zraněná a oklamaná.
Megamysl potom stojí na deštivé ulici a v 3D provedení kapky deště jako
by dopadaly i na vaši tvář a byly tak pomyslnými slzami smutku.

Režisér Tom McGrath totiž narozdíl od
většiny tvůrců příběhů pro děti nezapomíná ani na odrostlejší
publikum, které většinou doprovází své potomky do kina. Tam, kde děti
vidí pouhou zábavu, humor a napětí, mohou jejich rodiče objevit dávno
zapomenuté kouzlo osmdesátých let nápaditě reprezentované mimo jiné
i filmovým soundtrackem skládajícím se z těch největších „pecek“
od Michaela Jacksona, Ozzyho Osbourna, AC/DC, Guns N` Roses nebo nesmrtelného
Elvise.

Kromě soundtracku za zmínku samozřejmě stojí i dabing animovaných
postaviček. Nutno říci, že v angličtině je daleko lepší a
funkčnější. Will Ferrell coby Megamysl je neuvěřitelně komický a
dokáže svůj hlas perfektně prodat hlavně ve vypjatých emotivních
scénách. Vedle něho Tina Fey jako Roxanne má naopak dostatečně sexy hlas,
takže se Megamyslovi vlastně ani nemůžeme divit, že ji každý týden
unáší a chce ji slyšet křičet.

Megamysl je ideální film na dlouhý zimní večer, kdy se vám nechce
příliš přemýšlet. Po hodině a půl solidní zábavy už si na Megamysla
totiž nikdy víc nevzpomenete, protože zapadne do šedého průměru všech
těch komiksových parodií, které jste kdy viděli.

Megamysl (USA, 2010)

Režisér: Tom McGrath
Zvuk: Hans Zimmer
Scénář: Alan J. Schoolcraft, Brent Simons

V českém znění: Petr Rychlý, Lukáš Hlavica, Lucie
Vondráčková, Otakar Brousek ml.
Délka: 96 minut
Premiéra v ČR: 2. 12. 2010