Italský herec a režisér Nanni Moretti poctil svou účastí již
19. ročník mezinárodního filmového festivalu Febio Fest. Něco přivezl a
něco si odveze. Přivezl svůj zatím poslední film Máme papeže! a
odveze si cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Pro lehkost,
s jakou točí, i pro specifický humor je často nazývaný italským Woodym
Allenem. Byla by však škoda tohoto sympatického chlapíka k někomu
přirovnávat, protože jak je vidět na dramatu s komediálními prvky Máme
papeže!, jak jeho výběr témat, tak přístup k nim je velice osobitý a
osvěžující. O to víc je škoda, že Morettiho snímky jsou českou
distribucí programově ignorovány. Můžeme jen doufat, že festivalová
projekce snímku Máme papeže! nebude poslední.
Prázdniny v Římě si nyní po rozverné princezně Audrey Hepburnové
dopřál i nově zvolený papež. Bez prvoplánové kontroverze a provokace
vypráví režisér o tom, co se děje v prostorách vatikánského komplexu
pár dní po volbě papeže. Zatímco věřící netrpělivě čekají na to,
až jim jejich duchovní vůdce pokyne z balkónu, za zdmi se odehrává
neobvyklá situace. Právě zvolený svatý otec (Michel Piccoli) se psychicky
zhroutil a není schopný převzít povinnosti spojené se svým úřadem. Na
pomoc je přivolán nejlepší italský psychiatr, psychoanalytik a ateista
(Nanni Moretti), který je nucen z důvodu utajení této neblahé situace
strávit mezi kardinály a papežovými pobočníky několik dní.
Itálie je již tradičně silně katolická a bourání tabu
v zobrazování náboženských témat v italské kinematografii by jistě
vydalo na rozsáhlý sborník. I v současné době vykreslení pochyb
Svatého otce o zastávání svého úřadu může vzbudit nevoli ze strany
představitelů katolické církve. Máme papeže! se však nesnaží
o kontroverzi. Jen lehce poťouchle staví specifický svět katolické církve
do modelové situace. Právě nereálnost popisované situace odrazuje od
chápání snímku jako kritiky církve.
Církev však není jediným světem, který je s humorem a nadsázkou
zobrazen. V kontrastu proti ní stojí postavička psychoanalytika, jenž je
zdeformován svým vzděláním a dlouholetou praxí. Právě při konfrontaci
těchto extrémů pak vzniká nejvíce komických situací. Například když
v rámci boje proti depresi zorganizuje psychiatr pro kardinály turnaj ve
volejbalu či z pohledu symptomů psychických potíží vykládá Bibli.
Režisér se však nakonec nepřiklání ani na jednu stranu a svoji milou
ironii spravedlivě rozděluje mezi oba tábory.
Stejně jako komika a vyprávění i filmový styl je nepodbízivý a nikam
nespěchá. Moretti se spíše soustředí na komponování jednotlivých
záběrů jako samostatných obrazů a k tomu mu napomáhá velice fotogenické
prostředí obrovského komplexu chodeb a komnat vatikánského paláce, stejně
jako ulic Říma. Právě tato odlišná prostředí se mu podařilo také
s lehkým humorem zobrazit. Zatímco za zavřenými dveřmi se skrývá
neměnná atmosféra historie a vážnosti úřadu, v ulicích Říma
papež – uprchlík navštěvuje ta nejběžnější místa, jakými jsou
obchodní centrum, kavárna či hromadná doprava.
Skromnost a zároveň hloubka. Situační humor podtržený výbornými
hereckými výkony. Filmařská zručnost a lehkost. To vše dělá z Nanniho
Morettiho jméno, které by se v českých kinech rozhodně mělo objevovat
častěji. Díky kasovnímu úspěchu Máme papeže! v Evropě je
pravděpodobné, že snímek zabloudí i do našich artových kin. Jeho humor
je navíc českému publiku poměrně blízký, proto se snad nebude jednat
o Morettiho poslední výlet k nám.
Máme papeže! (Habemus papam, Itálie, 2011)
Režie: Nanni Moretti
Scénář: Nanni Moretti, Francesco Piccolo
Kamera: Alessandro Pesci
Hrají: Michel Piccoli, Nanni Moretti, Margherita Buy, Jerzy
Stuhr, Renato Scarpa, Teco Celio
Premiéra v ČR: 5. 4. 2012
Délka: 104 minut
Napsat komentář