Vraťme se na chvíli do školních lavic, do hodiny literatury, v níž se
vyučuje o dílech romantismu a realismu 19. století. Výtečným příkladem
je zde rozsáhlý román Charlotty Brontëové, který je natolik univerzálním
příběhem, že v následujícím století zaujal i hordy autorů ve
filmovém průmyslu. Díky tomu se Jana Eyrová dočkala nespočtu filmových
přepisů, které se tu více, tu méně podobají rutině. Letošní verze vám
vynahradí hodiny strávené u knihy, ale sama o sobě neobstojí.
Jana si prožila krušné dětství, po smrti rodičů se ocitla
u příbuzných, kde se nedočkala vřelého přijetí. Nakonec kvůli tomu
skončila v dívčí škole, kde se jí nevedlo o nic lépe. Získala zde ale
vzdělání, a když dospěla, mohla toto místo i vše, co v dětství
zažila, nechat za sebou, najít si práci jako vychovatelka v nějaké
slušné rodině a žít důstojným způsobem. Nakonec přijme nabídku do
Rochesterova domu, jehož pán zde moc času nepobývá a kde se má postarat
o výchovu Adélky. Když se konečně střetne se samotným panem Rochesterem,
je to jedna z mála zkušeností s mužem a její srdce pocítí nezvyklý
cit. Jistou hrozbu by měl divák vycítit v momentě, kdy díky úvodním
titulkům zjistí, že koproducentem filmu je i britská televize BBC. Vzhledem
k jejímu charakteru se očekává, že má zájem o látky, které mají
všeobecně přijatelný, vzdělávací a uměřený profil. Přestože se Janě
Eyrové nakonec daří, aby se s velkým štěstím a umem vyhnula škatulce
televizní adaptace, způsoby, jakými se k dílu staví, jsou konvenční až
až. Důležitá otázka, která se tak s letošní filmovou verzí knihy od
Charlotty Brontëové pojí, je, proč jsme další věrnou vizi literárních
slov oživených na plátně potřebovali vidět. Jako umělec totiž Cary
Fukunaga selhává.
Důležitá otázka, která se tak s letošní filmovou verzí knihy od
Charlotty Brontëové pojí, je, proč jsme další věrnou vizi literárních
slov oživených na plátně potřebovali vidět. Jako umělec totiž Cary
Fukunaga selhává.
Tento režisér, jehož jméno připomíná nepovedenou variaci na japonské
suši, vychází ze scénáře od Moiry Buffini. Ta si dosud může připsat
hlavně účast na britském projektu Tamara Drewe. Přesto zaujme, že se
rozhodla formu vyprávění překopat, aby nenápadně zdůraznila linii
s pobytem u pastora a zredukovala vyprávění o Janině dětství plném
útrap a hrůzy. Přístup retrospektivy s flashbacky se na jedné straně
jeví jako přínosný a svěží, neboť se pokouší dát starému a
otřepanému příběhu novou tvář, na druhou stranu nefunguje a láme srdce
filmového fanouška ještě dřív, než by to mohl provést Rochester láskou
zklamané Janě. Celkem se totiž do minulosti noří ve třech případech, a
zatímco první dva z nejranějšího dětství si zvládá odůvodnit,
nejdelší celek o pobytu v Rochesterově sídle doslova narve do struktury
s neomaleností, za kterou by jako žena byla před dvěma sty lety pořádně
potrestána.
Fukunaga pak ve spolupráci
s kameramanem Adrianem Goldmanem volí styl, který ještě zdůrazní
klavírní hudba Daria Marianelliho. Je to velmi pomalé, mírné, nekonfliktní
a nenásilné. Film se veze na vlnách poetického pohledu do duší
protagonistů, z nichž vyvěrá emocionální podhoubí každého záběru.
Romantika, která se mezi Rochesterem a Janou rozvíjí, je tak zanesena
přesně v duchu romantismu devatenáctého století a snímek se stává
výtečnou ilustrací uměleckého směru. Zároveň se absolutně míjí
s dobou. Zatímco je bezpochyby zachycením jiné epochy, zůstává
v minulosti uvězněn stejně jako kniha samotná, kterou ale dávno zesnulá
autorka nemá možnost aktualizovat. Ne tak filmoví tvůrci v dnešní době,
kteří se k adaptaci rozhodli, ale v konečném důsledku se ustrašeně
kloní k nejmarnivější cestě. Snímek tudíž nemá moc co nabídnout. Je
sice dojemný, ale pro dnešní publikum v jádru nesrozumitelný, protože
vyobrazený svět se svými pravidly a zvyklostmi je ztracený
v nenávratnu.
Herecký výběr je ovšem zdánlivě dokonalý. Začněme od menších
rolí, které září o něco hvězdněji než ústřední pár. Řeč je
o Judi Denchové, jednom z hlavních hostů letošního festivalu
v Karlových Varech, která se zhostila postavy hospodyně, paní Fairfaxové.
S úspornou dikcí a na malém prostoru ji navzdory její vážnosti ukazuje
v dobrotivém tónu paní domácnosti, která zná úděl ženy v této době
a nijak proti němu nebrojí. Zajímavou hereckou příležitost si vydobyl
Jamie Bell, který pro mnohé zůstává Billy Elliotem, ale pokouší se
prodrat ve filmovém světě i jinými postavami. Vzhledem k tomu, že jeho
pastora scénář netaktně staví mimo záběr jako trpěného člena
domácnosti, nemá prostor k tomu, aby se svou povahou výrazněji vymezil
vůči hlavní postavě Rochestera. Spolu s ním reprezentuje mužský svět
i možné rozdílné principy, se kterými se Jana Eyrová na své cestě
životem setkává.
Ústřední pár protentokrát získal
tváře herců Mii Wasikowské a Michaela Fassbendera. Musí se jim nechat, že
ke svým postavám přistupují poctivě a citlivě, chovají se skromně a
nedopouštějí se teatrálností a přehrávání. Problém ale nastává
s výraznějším vykreslením temnějších stránek příběhu, o něž
tvůrcům šlo. Rochester je tudíž sympaťák, který jenom nemá odvahu
vyzradit své trpké tajemství, ale ve svém chování zůstává pouze
odměřený, nikdy však ne v nelichotivém nebo urážlivém pojetí. Jana se
pak vybarvila v sebevědomou ženu, která je především kvůli Wasikowské
o dost pohlednější, než by se na šedou myš v rouše vychovatelském
hodilo.
Nakonec se Jana Eyrová zařazuje mezi výčet ostatních adaptací
příběhu o zamilované vychovatelce, jako bychom si do poličky zařadili
novou reedici knihy, která vyšla s jinou obálkou, novými ilustracemi a
doslovem, ale jádro je neměnné.
Jana Eyrová (Jane Eyre,
2011)
Režie: Cary Fukunaga
Scénář: Moira Buffini (podle románu Charlotte
Brontëové)
Kamera: Adriano Goldman
Hrají: Mia Wasikowska, Michael Fassbender, Jamie Bell, Judi
Dench
Délka: 120 minut
Premiéra v ČR: 28. 7. 2011
Napsat komentář