Kauza Litviněnko

Mluvit
o Rusku a jemu podřízených zemích se zdá být zbytečné. Lidé se nad
ruskými tragédiemi a podivnostmi pozastaví, zhrozí se, někdy si popláčou,
většinou zanadávají na Kreml a na nejvýše postaveného Rusa a… tím to
skončí. Dál se neděje nic. Naštěstí ne všichni jsou sdělováním
informací o Rusku znechuceni a pokračují ve snaze něco změnit. Andrej Někrasov
se od počátku své filmové a divadelní kariéry zabýval řešením ruské
otázky a nebezpečné tematiky se nezalekl ani po smrti Anny Politkovské a
Alexandra Litviněnka. Právě oni a další trpící či zavraždění byli
tím, co donutilo Někrasova natočit jeho
nejnovější dokumentární film – Kauza
Litviněnko (2007).

Režisér Andrej Někrasov
a Alexander Litviněnko pět let připravovali projekt, který měl být
veřejnou obžalobou ruské Federální bezpečnostní služby (FSB). Chtěli
poukázat na to, že Rusko je ovládáno skupinou lidí, kteří se nedokážou
vzdát moci a pro její neustálé obnovování jsou schopni ničit Čečensko
i vlastní stát. Smrt bývalého agenta FSB, Litviněnka, se stala nechtěnou
náhodou, která obyčejný střihový a sběrný dokument přetvořila
v silnou emocionální režisérovu zpověď.

Kauza
Litviněnko v sobě zahrnuje neuvěřitelné množství různorodých
výpovědí (od řadového vojáka po filosofa). Tvůrci bohužel nenalezli
správnou míru objektivity. Ti „dobří lidé“ jsou heroizováni a ti
„špatní“ zesměšňováni. Nejsou postaveni na stejnou úroveň. Bohužel
neupřímná komunistická rétorika bude působit vždycky podivným dojmem. Někrasov k ní
navíc dodal prvky, které ještě více prohlubují směšnost systému.
Bývalého Litviněnkova velitele z FSB Alexandra Gusaka nechává promlouvat
v místnosti, na jejíž stěně visí obrázek Dzeržinského, jednoho
z nejkrutějších šéfů tajné sovětské policie. Domnělého vraha
Litviněnka Andreje Lugovoje zase nechává pseudoodborně a se zapáleným
výrazem popisovat polonium 210, které pro lidi prý není vůbec
nebezpečné.

Proč být ale
při vytváření takového druhu dokumentu objektivní? Rusku pomalu dochází
energie a potřebuje změnu co nejrychleji. Kauza
Litviněnko je hlavně voláním o pomoc. Manipuluje s námi za pomoci
nekvalitní kamery, temných barev, stínů a hrozivých výjevů. Nutí nás
přemýšlet.

Skvěle asociované a sestřihané televizní záběry politických diskuzí,
plačících čečenských matek, vážně zraněných dětí nebo roztrhaných
lidských těl v kombinaci s hudbou Musorgského či Stravinského ilustrují
dějiny moderního Ruska (od bombového útoku na moskevský panelák z roku
1999 přes čečenskou válku až k smrti Litviněnka) těžce snesitelným
způsobem. Tyto obrazy všichni známe z médií a raději je z paměti
vytěsňujeme. Někrasov nás v nich nechává
a pokouší se svět vyprovokovat k činům.

Ruského
člověka tvůrci nejenom haní, ale i obhajují. V manipulaci, propagandě a
nesvobodě je totiž vychováván odmalička. Někrasov položil několik
otázek, které by měly být pro vyřešení situace zodpovězeny. Sami Rusové
si ale odpovědět nedokážou. Jak v dokumentu řekl francouzský filosof
André Glucksmann: „Nejhorším zločinem lidí je zločin indiference
(nevšímavosti).“ Na příkladu vzestupu nacistického Německa ukázal, kam
až může vést politika nezasahování. Západní mocnosti by se konečně
měly opravdu vyjádřit.

Vážnost situace v Rusku dostatečně omlouvá subjektivnost a naléhavost
filmu. Dokonce i patetické záběry Litviněnka s rodinou, sympatické až
stydlivé Politkovské nebo plačícího miliardáře Berezovského (na
Litviněnkově pohřbu) jsou odpustitelným prohřeškem. Někrasov použil všech
dostupných technik, aby upozornil na nesmyslnost ruského způsobu vlády, ve
kterém jde jen o to získat a užít si co nejvíce peněz.

Kauza
Litviněnko / Bunt. Delo Litvinenko (Rusko, 2007)
Režie: Andrej Někrasov
Scénář: Olga Konskaja, Andrej Někrasov
Kamera: Sergei Tsikhanovich, Marcus Winterbauer
Střih: Olga Konskaja, Andrej Někrasov
Hudba: Vadim Kulitskiy
Hrají: Andrej Někrasov, Alexander Litviněnko, Marina
Litviněnko, Anna Politkovská, Boris Berezovsky, André Glucksmann, Andrej
Lugovoj, Vladimir Putin
Premiéra v ČR: 25. 9. 2008
Délka: 105 minut