Britská nezávislá scéna atakuje česká kina se snímkem Jmenuji se
Oliver Tate, který si už někteří měli možnost užít
v předpremiérovém uvedení v rámci 46. ročníku filmového festivalu
v Karlových Varech. Nabízí pocity ztrápeného mládí, nekonvenční kameru
a hrdinu, který se snaží život přežít, aby nedošlo k tomu, že se
nakonec neslavně potopí na dno filmového oceánu jako mátožná ponorka.
Jedna rovina připomíná slovní silvestr, ve kterém chytré a do puntíku
promyšlené fráze skryté za škrobenou náhodu létají jako nařachané
rakety, aby jejich suchá břitkost vybouchla divákovi do obličeje se silou
menší bomby.
Být středoškolákem je utrpení hodné tragických hrdinů a vůbec
nezáleží na tom, v jaké době vzdělávací institut navštěvujete. Celý
svět je totiž divný a nikdo vás nechápe. Oliver Tate se ocitá uprostřed
této divočiny a skrze tento film se s ní hodlá poprat vlastním způsobem,
který se ukáže nebýt příliš jiný, přestože on demonstruje svou
jinakost od začátku do konce. Ale zpátky na zem, jsou tu dva problémy a ty
musí Oliver vyřešit. Prvním jsou rodiče, kteří jsou na pokraji
rozvodového řízení, a to Oliver nesmí dopustit. Druhým je vykonání aktu
soulože před dovršením šestnácti let, a to nějaká dívka musí dovolit.
Žádná planá slova o lásce, prostě se zbavit panictví, zdůvodnění
nechtějte. Třeba mu to pomůže vyrovnat se s šikanou a nařčením, že
je gay.
Oliver Tate jako by do
puntíku naplňoval představu o ryze autorské postavě, jejíž zrod není
jen obskurním výsledkem myšlenkových pochodů vyčerpaného scenáristy, ale
zahrnuje v sobě vlastnosti a rysy, které vycházejí z nejryzejší podstaty
autorovy osobnosti. Důležité je, že taková postava pak tvoří osu celého
díla a jeho kvality stojí s tím, jaká postava je a co říká.
V Oliverově případě je obvyklý punc artové podivínskosti podstrkován
charakterem nezávislé britské produkce. Jenomže vykreslení ústřední
postavy s její výjimečností, která by svůj život čerpala z osoby
tvůrce, naráží na fakt, že autoři jsou dva. Spisovatel Joe Dunthrone,
který s knižní předlohou přišel před třemi roky, a Richard Ayoade,
neoddělitelný člen partičky Ajťáků, který se protentokrát stal
režisérem a scenáristou.
Ztracený a nepochopený
Oliver tak má dva otce a stejně tak osciluje mezi dvěma rovinami, mezi
kterými se ale pohybuje neobratně, a ve výsledku tak sledujeme střídání
jednoho extrému s druhým. Připomíná tím puberťácké chování,
nevyzrálost spočívající v tom, že neví, čím chce být, a přenáší
to i na film. Těžko však říct, že by se jednalo o úspěšné
převedení obsahové struktury na formu, v tomhle Oliver Tate rozhodně
neboduje. Jedna rovina připomíná slovní silvestr, ve kterém chytré a do
puntíku promyšlené fráze skryté za škrobenou náhodu létají jako
nařachané rakety, aby jejich suchá břitkost vybouchla divákovi do obličeje
se silou menší bomby. Oliver si tak v mnoha momentech dovoluje v rámci
svých myšlenkových pochodů kupu bonmotů, kterými se pokouší definovat
svůj podivný náhled na svět, ale průpovídky jsou tak britsky suché, že
smích se mísí s kašlem. Divákovo znechucení se ale ještě více
stupňuje ve chvílích, kdy postavy tupě zírají a nemluví.
Je tudíž těžké si
k hlavní postavě najít vztah. Už první dojem, který zanechá, je dost
sebestředný, když uvažuje o tom, jak by ho celý svět oplakával po jeho
smrti. Oliver se podělí o závažnou myšlenku, z níž by mohlo vzejít
něco pokoutně zábavného – každý člověk je schopen ráno vstát a
pokračovat ve svém životě jenom díky tomu, že sám sebe vnímá jako
výlučnou a jedinečnou osobnost. Na to, že si tuto zákonitost Oliver tak
dobře uvědomuje, se nad ní ani trochu nezamýšlí. Překvapivě volí cestu,
v níž klišoidní pravidlo naplňuje. Když se tedy v rámci svého
dospívání musí potýkat s hledáním vlastního já, zklame jako tucty
jiných dávno před ním. Hodně si o sobě myslí a důležité činy
směšuje s těmi nepodstatnými. Trpí navíc přehnanou vyspělostí,
zatímco se kolem něj motají postavy, které navzdory věku projevují
výrazné známky nedospělosti. Hrdinou příběhu o dospívání je tak opět
člověk životem zkoušený, otloukaný, beznadějně zamilovaný a
z povinnosti toužící po prvním sexu. Aby to ale nebylo příliš fádní,
přistupuje ke všem problémům se stoickým klidem a kamennou tváří,
i když mu po ní stéká krev z rozbitého nosu a i když se právě líbá
s vytouženou dívkou. Nezdráhá se tak dovolávat divákových sympatií,
protože stejně jako všichni, kdo sledují jeho příběh, je přeci jiný, a
to vyžaduje soucítění.
Jmenuji se
Oliver Tate (Submarine, 2010)
Režie: Richard Ayoade
Scénář: Richard Ayoade
Kamera: Erik Wilson
Hrají: Craig Roberts, Yasmin Paige, Paddy Considine, Gemma
Chan, Sally Hawkins
Délka: 97 minut
Premiéra v ČR: 14. 7. 2011
Napsat komentář