Málokdo by ještě nedávno tušil, že
vyhaslá hvězda spotřebních akčních fláků 80. a 90. let Jean-Claude Van
Damme by se mohl objevit ve snímku, který by šlo alespoň minimálně
označit za povedený, natožpak umělecky hodnotný, a v němž by Van Damme
dokázal, že kromě předvádění standardních akrobatických a ranařských
výstupů umí vůbec hrát. A ouha, jak velmi příjemné překvapení nejen
této sezony přináší snímek JCVD – jde nejen o film alespoň
v některých ohledech nesoucí určitou uměleckou hloubku, ale jde snad
o první Van Dammův snímek, ve kterém předvedl své herecké
schopnosti.
Film je dílem francouzského režiséra alžírského
původu Mabrouka El Mechriho, jenž se etabloval již svým debutem Virgil, ve
kterém humorným pohledem zobrazoval vyhaslou kariéru boxera. V JCVD na téma
ztracených let někdejší celebrity navazuje, tentokrát ve filmařsky daleko
vrstevnatějším a nekonformním stylu. Jean-Claude Van Damme zde
s patřičnou dávkou nadsázky a sebeironie ztvárňuje sebe samotného –
kdysi slavného, dnes už jen producenty zneužívaného a unaveného aktéra
brakových akčních filmů, zápasícího se svým již nemladým věkem a
rodinnými problémy. V rodné Belgii, kam se na počátku filmu vrátí, je
však uctíván téměř jako národní hrdina, proto se nelze divit, že když
je nedobrovolně vtažen do loupežného přepadení jedné pošty a policií
podezříván coby lupič, na jeho podporu přijdou demonstrovat davy
fanoušků.
Příběh sám je především v první části filmu prostředkem
k režisérově zábavné hře se všemi možnými popkulturními odkazy,
souvisejícími s Van Dammeovým kultem. Uvidíme zde Van Damma hovořícího
s jistým lupičem o své filmografii, předvádějícího svůj proslulý
bojový výkop i přímo při natáčení jednoho ze svých akčních
„skvostů“. Dějová linie je záměrně tarantinovsky roztříštěna na
řadu retrospektivních vsuvek, ve kterých sledujeme akci z různých úhlů
pohledu.
Vše ve formálně dynamické, klipovité
podobě sledujeme v první polovině filmu ve velice slušném tempu. Na druhou
stranu je nutné podotknout, že všechny přednosti snímku především
v jeho druhé polovině poněkud stagnují a naopak se naplno projevují jeho
slabiny. A tím je hlavně až přílišný důraz na zápletku kolem
přepadení pošty a Van Dammea v pozici rukojmího, jenž se svým pasivním
slabošským chováním ani trochu nepodobá onomu drsňákovi z filmů typu
Živý terč a Krvavý sport. Čím více se děj začíná točit kolem dané
situace, jež je možná na první pohled dramaticky dobře vystavěná, avšak
nijak výrazně se neodlišuje od zápletek řady evropských i amerických
krimikomedií (což platí i pro nepříliš charismatické karikaturní
postavy policajtů a lupičského gangu), tím méně se snímek drží
v mezích inteligentní reflexe vandammovské ikony a naopak sklouzává do
povrchních akčních klišé. Třebaže ta zde mají původně být objektem
parodického přístupu, ve výsledné podobě není jejich nechtěně směšná
stránka invenčněji pojata a film tak místy začíná nudit stejně jako
kdejaký Van Dammeův brak.
Tento dojem nemění ani obrazové ztvárnění, jehož klipovitý švih se
však postupně začíná vyprazdňovat, a proto bohužel už neuvidíme tak
nápadité sekvence, jako je úvodní scéna z natáčení akční řežby,
nasnímaná v jednom nepřerušovaném záběru (což ve filmu stárnoucí Van
Damme nelibě nese a dostává se tak do konfliktu s mladým pedantským
režisérem).
Naštěstí se snímek vrátí do svého
počátečního kvalitního rozmachu v okamžiku, když se děj náhle
přeruší a nastává zhruba pětiminutové intermezzo, při němž Van Damme
náhle vyletí vzhůru jakoby do hereckého nebe a vyřkne svou osobní
zpověď. Právě zde se film vychyluje z předešlých mírně samoúčelných
akčních scén a v nejvyšší míře vystupují dopředu jeho vážnější
podtóny. Van Damme ve své emocionálně zabarvené zpovědi, ve které se
zmiňuje mimo jiné o počátcích své kariéry a především o jejích
odvrácených stránkách (jako jsou drogová závislost nebo neúspěšné
partnerské vztahy), konečně naplno vyvrací mýtus o tom, že je herecky
absolutně neschopný. To sice neznamená, že by se zde ukázaly náznaky
přímo geniálního herectví, nicméně jeho velmi otevřený a autenticky
osobní výstup prokazuje, že se umí herecky projevit velmi přesvědčivě,
pokud k tomu dostane adekvátní prostor. A ten mu režisér Mechri poskytl.
Jen škoda, že svůj film, který je v podstatě evropsky ironickou studií
mýtů americké kultury, nedokázal udržet v jednolitější formě.
{youtube}4z_6UfkQ-c0{/youtube}
JCVD (JCVD, Belgie / Francie /
Lucembursko, 2008)
Režie: Mabrouk El Mechri
Scénář: Frédéric Benudis, Mabrouk El Mechri, Christophe
Turpin
Kamera: Pierre-Yves Bastard
Hudba: Gast Waltzing
Střih: Kako Kelber
Hrají: Jean – Claude Van Damme, Zinedine Soualem
Premiéra v ČR: 9. 4. 2009
Dělka: 96 minut
