O Gravitaci se píše jako o sci-fi dramatu, které posunuje hranice
filmařského řemesla, a to nejen technologicky, ale i po psychologické
stránce. V době psaní článku ho uživatelé ČSFD oceňují 87 procenty.
Co se skrývá za úspěchem filmu, kterému fanoušci s klidem odpouští
povrchnost, schematičnost? Rozpaky vyvolává i obsazení Sandry Bullock do
hlavní role. Obyčejně to totiž ukazuje na béčkovou komedii. Ani to
fanouškům Gravitace nevadí.
Příběh je vcelku jednoduchý. Inženýrka Rayn Stone (Sandra Bullock) je
na své první misi ve vesmíru. Nemá to být jen rutinní výlet. Během
pokusu Rusů sestřelit vlastní starý satelit dojde k nehodě, která
způsobí řetězovou reakci a na oběžné dráze se najednou obrovskou
rychlostí prohání úlomky a odpad všeho druhu. Loď americké posádky je
zničena a přežije pouze Rayn a velitel, astronaut na poslední misi Matt
Kowalsky (George Clooney). A aby toho nebylo málo, Rayn je odmrštěna do
volného prostoru. Jediný způsob, jak se zachránit, je dostat se k dalšímu
satelitu na oběžné dráze a odletět domů v záchranném modulu.
A kyslíku ve skafandru ubývá…
Citové vydírání místo příběhu
V jistém momentu bohužel jako by scénáristé zpanikařili nad
odvážností svého díla a rozhodli se, že musí přidat na emoční
náplni.
Zdá se to být jako velmi dobře rozehraná zápletka, dokud však
nezjistíte, že se dá shrnout pouze do těchto pár vět. Rayn pluje vesmírem
a snaží se zachránit, díky technice slyší hlas Matta, jenž se ji
pokouší trochu uklidnit. A pluje a vesmírné satelity vybuchují a ona zase
pluje. Možná by nedostatek nosného příběhu ani nevadil, protože
psychologické napětí, které se tvůrcům podařilo vytvořit, ho většinou
dostatečně nahrazuje. Napomáhá tomu i hudba Stevena Price, díky němuž se
ke slovu kromě velkolepého filmového soundtracku dostalo i jednoduché
ticho. Do filmu o volném prostoru se hodí opravdu skvěle a umocňuje
atmosféru mnohem lépe než jakékoliv melodie.
V jistém momentu bohužel jako by scénáristé (režisér Alfonso Cuarón,
známý hlavně jako režisér Harryho Pottera a Vězně z Azkabanu a Potomků
lidí, a Jonás Cuarón) zpanikařili nad odvážností svého díla a rozhodli
se, že musí přidat na emoční náplni. Na pozadí hluboké existenciální
krize, jakou je ocitnutí se v naprosté a nehostinné pustině s pramalou
nadějí na přežití, se začíná řešit Raynino dřívější trauma ze
smrti dcery. V kontextu filmu to ovšem působí jako jednoznačné vydírání
divákových citů, jako výkřik scénáristů: „Sama ve vesmíru? Nestačí?
Tak tohle by vás dojmout mohlo…?“
Stará témata, nová technologie
Gravitace jednoznačně posouvá hranice toho, co čekáme od filmu
z hlediska jeho technických možností. Natočit film v 3D je dnes už celkem
norma. Nechat ho však, aby se celý odehrával ve vesmíru, je velká výzva.
Triky s vyhazováním satelitů do vzduchu nás jako diváky asi nepřekvapí,
stejně jako působivé obrazy mrtvých astronautů. I když za triky se
skrývá opravdu hodně práce: celý film byl natočen jako animovaný, herci
se k natáčení přidali až asi po dvou a půl letech animátorské práce.
Výsledek je opravdu působivý: dosud se většina vesmírných sci-fi
odehrávala ve vesmírných lodích, přičemž kvůli efektům se občas
střihl dojemný pohled na Zemi nebo nějaká ta střílečka mezi loděmi. Na
druhou stranu však divák většinu filmu přemýšlí o tom, jak je to
technicky hezky natočené a co to filmařům muselo dát za práci, což
odvádí od už tak chatrného děje.
Přesto se samozřejmě najde spousta momentů, které jsou přinejmenším
diskutabilní: úspěšné řízení pohybu ve volném prostoru pomocí
upouštění z hasicího přístroje, který Rayn drží, je jedním z těch
absurdnějších.
Ve filmu je samozřejmě hodně nesrovnalostí, ať už mluvíme
o oblečení nebo o fyzikálních zákonech. Celkový dojem filmu je ale podle
astronautů, které média po úspěchu Gravitace oslovila, velmi realistický.
Pro běžného milovníka sci-fi jde rozhodně o krok dopředu: nemusí se
tvářit, že věří přestřelkám mezi vesmírnými loděmi (samozřejmě,
lodě se na oběžných drahách pohybují tak rychle, že by je žádný
střela ani nemohla dohonit…), film se záměrně vyhýbá všem klasickým
žánrovým spekulacím ohledně mimozemšťanů nebo nadsvětelné rychlosti.
Přesto se samozřejmě najde spousta momentů, které jsou přinejmenším
diskutabilní: úspěšné řízení pohybu ve volném prostoru pomocí
upouštění z hasicího přístroje, který Rayn drží, je jedním z těch
absurdnějších.
Zcela přirozeně se objevují etické a bezpečnostní otázky spojené se
znečištěním oběžné dráhy zbytky vysloužilých satelitů. O jeho
rizicích se média zmiňují čím dál tím častěji a film se právě na
této vlně veze. A aby se nijak zvlášť nenarušovalo pojetí
hollywoodského dobra a zla z éry bipolárního rozdělení světa, celou
nehodu způsobí Rusové. Stálá přítomnost předsudků z dob studené
války ve filmech a seriálech nepřestává udivovat.
One woman show
Ačkoliv jde o filmové klišé, uvíznutí ve volném vesmíru je
jednoznačnou výzvou pro samotné herce. Hlavní hrdinové tráví asi půlku
filmu ve skafandru, takže nějakými gesty nebo mimikou na diváka
nezapůsobí. Většinu hraní zde musí obstarat hlas, tváře vidíme jen
Kowalskému a Stoneové, a i u nich jen po omezenou dobu.
Gravitace zase stojí na dvou hercích. Clooney si celou dobu vystačí
s klidným a sebevědomým výrazem, což ke spokojenosti jeho fanoušků
stačí. Vše ostatní padá na bedra Sandry Bullock.
Hollywood se tváří, že hledá pro kinematografii nové cesty, které se
většinou týkají technologií. Nyní se po scenáristické stránce
soustředí také na dramata pro několik málo herců. Ve snímku Vše je
ztraceno, který jde do kin v prosinci, můžeme vidět Roberta Redforda, jak
se sám plaví po moři. Gravitace zase stojí na dvou hercích. Clooney si
celou dobu vystačí s klidným a sebevědomým výrazem, což ke spokojenosti
jeho fanoušků stačí. Vše ostatní padá na bedra Sandry Bullock, ale
nenechte se zmást seznamem romantických nebo jenom stupidních komedií,
které se její hereckou kariérou linou. Bullock předvádí, že její
schopnosti lehký žánr zcela překračují, a tak se mezi novináři dokonce
spekuluje o Oscarovi za herecký výkon.
Hlavně se vcítit
Z filmařského hlediska má jistě soustředění na jedinou postavu svůj
smysl. Divák se s ní může naplno ztotožnit (nikoho jiného ani na výběr
nemá) a o to víc s ní příběh prožít. Přenos pocitů funguje hlavně
v první půlce filmu, kdy se Rayn ocitá ve volném vesmíru a málem z toho
zešílí. Uvěřitelně působící hrdinka lehce přivede diváka bezpečně
usazeného v sedadle k myšlence, co by na jejím místě dělal on.
S postupem času se však z poněkud nervózní a labilní vědkyně stává
postava dle amerického mýtu „člověk je dost silný, aby dokázal
všechno“, což působí na českého diváka psychologicky neuvěřitelně.
Na druhou stranu, až do konce filmu není jasné, jak to dopadne a zda vůbec
Rayn přežije. To zachraňuje upadající napětí.
Hlavním poselstvím nejen pro diváky, ale i pro Hollywood zůstává, že
lze natočit velmi dobrý, možná dokonce oscarový film, aniž by se filmaři
museli obtěžovat s pořádným příběhem. Lartpourlartismus se začíná
klopit do technologické roviny. V zájmu diváků ovšem doufejme, že se tím
filmaři příliš neinspirují.
Napsat komentář